Prusko-rakouská válka

Souhrn

Prusko-rakousko-italská válka z roku 1866, v německých dějinách známá také jako německá válka a sedmitýdenní válka; v Itálii známá jako třetí válka za nezávislost: válka Pruska a Itálie proti Rakouskému císařství o německou hegemonii a kontrolu nad Benátským královstvím, která určila cestu sjednocení Německa a ukončila války za nezávislost Itálie a její sjednocení kolem Sardinského království.

Válku vedly dvě koalice, v jejichž čele stály dvě německé velmoci, Rakousko a Prusko. Rakousko mělo na své straně Bavorsko, Sasko, Bádenské velkovévodství, Württembersko a Hannoversko, zatímco Prusko mělo na své straně Itálii. Každý z protivníků navíc dokázal na svou stranu získat několik malých německých států. Války se přímo účastnilo celkem 29 států, z toho 13 na straně Rakouska a 16 na straně Pruska.

Válka trvala sedm týdnů (15. června – 26. července 1866). Rakousko bylo nuceno bojovat na dvou frontách. Technologická zaostalost a politická izolace od roku 1856 vedly k porážce Rakouska. Pražským mírem podepsaným 23. srpna Rakousko postoupilo Holštýnsko Prusku a vystoupilo z Německého spolku. Itálie obdržela Benátský region. Politickým výsledkem války v roce 1866 bylo konečné odmítnutí sjednocení německých států pod vládou Rakouska (Vídeňského domu) a přenesení hegemonie v Německu na Prusko, které stálo v čele Severoněmeckého spolku – nového konfederativního státního útvaru.

Po dánské válce v roce 1864 obsadila rakouská vojska Holštýnsko a pruská vojska Šlesvik.

Dne 14. srpna 1865 byla v Hausteinu podepsána úmluva, podle níž se Lauenburské vévodství stalo plně pruským majetkem (za úplatu 2,5 milionu tolarů ve zlatě), Šlesvicko se stalo pruským a Holštýnsko se dostalo pod rakouskou správu. Ten byl od Rakouského císařství oddělen řadou německých států, zejména Pruskem, což činilo jeho držbu značně nejistou a riskantní. Pruský kancléř Otto von Bismarck navíc zkomplikoval situaci tím, že vlastnictví celého území obou vévodství, Šlesvicka a Holštýnska, bylo rozděleno mezi Rakousko a Prusko v tom smyslu, že v Holštýnsku měla být rakouská správa a ve Šlesvicku pruská. Císař František Josef I. od samého konce dánské války trval na tom, že Rakousko se rádo vzdá všech svých „komplikovaných“ práv na Holštýnsko výměnou za nejskromnější území na prusko-rakouské hranici, vyčleněné z pruských zemí. Když Bismarck rázně odmítl, jeho plán se stal pro Františka Josefa zcela jasným a císař začal hledat spojence pro nadcházející válku. V květnu 1865 se neúspěšně pokusil navázat kontakt s Bavorskem jako partnerem v protipruském spojenectví, aby ukázal, že jeho skutečným cílem, a to i v oblasti alianční politiky, je „souhrnné řešení“ na maloněmeckém základě.

Bismarck obvinil Rakousko z porušení podmínek Gasteinské úmluvy (Rakousko nezastavilo protipruskou agitaci v Holštýnsku). Když Rakousko tuto otázku předložilo spojeneckému Sejmu, Bismarck ho upozornil, že se týká pouze Rakouska a Pruska. Přesto spojenecký sněm o této otázce nadále jednal. V důsledku toho Bismarck úmluvu zrušil a předložil spojeneckému Sejmu návrh na transformaci Německého svazu a vyloučení Rakouska z něj. Stalo se tak ve stejný den jako uzavření prusko-italské unie, 8. dubna 1866.

„…svolat shromáždění na základě přímých voleb a všeobecného volebního práva pro celý národ, aby přijalo a projednalo návrh reforem ústavy unie navržený německými vládami“.

Bismarck přikládal přípravám na válku na domácí půdě velký význam a rozhodl se vést válku pod širokým heslem vytvoření Severoněmeckého svazu. Předložil oficiální program tohoto svazku s výrazným omezením suverenity jednotlivých německých států, s vytvořením jediného společného parlamentu, voleného na základě všeobecného tajného mužského volebního práva, který měl být protiváhou odstředivých tendencí, a se sjednocením všech ozbrojených sil svazku pod Pruskem. Tento program si přirozeně znepřátelil většinu středních a malých německých monarchií. Bismarckův návrh Sejm zamítl.

Dne 14. června 1866 prohlásil německou unii za neplatnou. V důsledku toho se zbývající německé státy rozhodly vytvořit proti provinilci, Prusku, spojenecký orgán výkonné moci. Prakticky řečeno, válku proti Prusku vedla koalice většiny německých států pod vedením Rakouska. Bismarck apeloval na německý lid, aby se postavil hrůze „bratrovražedné války“, která zachvátila celý národ:

„Německá unie byla po půl století baštou nikoli jednoty, ale roztříštěnosti, ztratila tím důvěru Němců a na mezinárodní scéně se stala svědkem slabosti a bezmoci našeho národa. V těchto dnech bude aliance využita k tomu, aby Německo vyzvala k tomu, aby se chopilo zbraní proti spojenci, který navrhl vytvoření německého parlamentu a který tak učinil první a rozhodující krok k naplnění národních aspirací. Válka proti Prusku, po které Rakousko tolik touží, nemá žádný unijně-ústavní základ, není k ní žádný důvod ani sebemenší příležitost.“

Kancléř byl velmi znepokojen vnějším zdůvodněním nadcházející války. Otočil situaci tak, že Rakousko jako první vyhlásilo mobilizaci. Na stůl rakouského císaře se dostal plán chystané pruské invaze, který vypracoval významný vojenský stratég H. Moltke starší.

Itálie

7. června začala pruská vojska vytlačovat Rakušany z Holštýnska. 10. června rozeslal Bismarck německým zemím svůj návrh reformy Německého svazu, který počítal s vyloučením Rakouska, a vyprovokoval ozbrojený konflikt. Dne 11. června byl z Berlína odvolán rakouský velvyslanec. Na žádost Rakouska, podpořenou většinou menších německých států, rozhodl Sejm Německého svazu 14. června o mobilizaci čtyř sborů, kontingentu Německého svazu v poli středních a malých států. Toto rozhodnutí o mobilizaci však již Prusko přijalo jako vyhlášení války.

Nepřátelské akce mezi mobilizovanými Prusy a nemobilizovanými spojenci Rakouska začaly již následujícího dne, 15. června; jakmile Rakousko začalo soustřeďovat pluky na hranicích, pruská vojska pod vedením generála von Moltkeho dokončila soustředění a vtrhla do Čech. Pouze saská vojska byla předem připravena a stáhla se ze Saska, kam vtrhli Prusové, do Čech – vstříc rakouské armádě. To nejcennější, co Rakousko od svých spojenců získalo, byl tedy 23tisícový saský sbor.

Generál H. Moltke starší, náčelník pruského generálního štábu, vypracoval plán bleskové války, podle kterého 16. června 1866 začala pruská vojska obsazovat země tvořící Německou unii – Hannoversko, Sasko a Hesensko. Následujícího dne, 17. června, vyhlásilo Rakousko válku Prusku. Dne 20. června vyhlásilo Italské království, plnící podmínky smlouvy s Pruskem, válku Rakousku, které muselo vést válku na dvou frontách – na italském a českém (českém) válčišti. Řada jihoněmeckých a Pruskem okupovaných států se postavila na stranu Rakouska, ale nebyla schopna nabídnout žádnou pomoc.

Hlavní frontu proti Prusku tvořilo Rakousko a Sasko, které disponovalo až 260 000 vojáky; zde musela být přirozeně nasazena většina pruských vojsk. Dalším divadlem byly Hannoversko a Hesensko, státy spojenecké s Rakouskem, vklíněné do severního Německa a způsobující prolínání pruských držav, přes které vedly cesty spojující rýnské državy Pruska s většinou jeho území. Nepřítel v tomto divadle byl kvalitativně i početně slabý – pouhých 25 tisíc, ale zničit ho a odstranit s ním spojené záseky mělo pro Prusko velký význam pro konsolidaci pruských držav. Třetím bojištěm bylo jihoněmecké divadlo, kde se daly očekávat nepřátelské síly čítající 94 tisíc vojáků; tyto jednotky však byly stále ještě mobilizovány a rozptýleny a jejich razantní akce se nedaly očekávat dříve než počátkem července.

Pruská armáda měla 20 pěších divizí; z hlediska mírového rozmístění jich 14 přirozeně směřovalo na hlavní frontu a 6 na Rýn a proti Hannoveru. V hlavním divadle byla zformována 1. armáda (6 divizí) a 2. armáda (8 divizí). Tento poměr sil mezi hlavním a vedlejším válčištěm však neuspokojoval Moltkeho, který chtěl válku ukončit drtivým úderem na Rakousko. Rozhodl se dočasně nenasadit pruské vojáky proti Francii a jižnímu Německu a soustředit téměř všechny pruské síly na rychlou porážku Rakouska. Vyčlenil pouze 3 divize – 48 tisíc do vedlejších divizí; tyto tři divize měly okamžitě napadnout Hannover ze tří stran, aby obklíčily a odzbrojily 18tisícovou hannoverskou armádu, která byla zcela v moci Prusů (kvalitativní převaha ve více než dvojnásobné početní převaze). Po vypořádání se s Hannoverskem a Hesenskem měly tři pruské divize napadnout jihoněmecké země. Moltke přetáhl zbývající 3 divize z Rýna a Vestfálska na hlavní válčiště a vytvořil Labskou armádu, podřízenou veliteli I.

Moltke přidělil dva záložní sbory (z Landwehru a záložních jednotek), které měly být vytvořeny v červenci: první z hlediska připravenosti na hlavním divadle, aby obsadily Čechy v týlu hlavních sil; druhý proti jižnímu Německu.

České divadlo

Strategické nasazení proti Sasku a Rakousku provedly v oblouku dlouhém přes 250 km tři armády: 2. armáda (velitel korunní princ Friedrich Wilhelm) ve Slezsku – mezi městem Breslau (Vratislav) a řekou Nisou (Nyssa), 1. armáda (velitel princ Friedrich Karl) u Görlitz a Labská armáda (generál Herwart von Bittenfeld) u Torgau. Labskou armádu následně vedl Friedrich Karl.

Prusko nabídlo Sasku okamžité odzbrojení. Když Prusko nedostalo žádnou odpověď, vyhlásilo 16. června válku a generál Herwart von Bittenfeld (velitel Labské armády) dostal rozkaz okamžitě táhnout na Drážďany. Rychle postupujícímu Herwartovi von Bittenfeld se podařilo dobýt mnoho mostů a opravit ty poškozené. 18. června obsadil Drážďany a 19. června se spojil s 1. armádou. Saský král Johann se svými vojsky táhl do Čech.

Prusko soustředilo na hranicích s Rakouskem armádu o síle 278 000 mužů, kterou podporovalo 800 děl. Vzhledem k tomu, že Rakousko muselo vyčlenit velké síly (asi 80 tisíc mužů) pro italské divadlo, získali Prusové v českém divadle určitou početní převahu – 278 tisíc mužů proti 261 tisícům mužů, kteří tvořili rakouskou severní armádu (Bavorsko, spojenec Rakouska, do Čech vojáky neposlalo). V čele pruské armády stál král Vilém I., ve skutečnosti operace řídil generál H. Moltke (starší). Rakouské severní armádě velel generál L. Benedek.

Hlavní síly rakouské Severní armády, soustředěné nejprve v opevněné oblasti Olmutzu (Olomouc), se 18. června přesunuly do oblasti pevností Josefstadt (Jaroměř) a Königgrce (Hradec Králové) v Čechách. Pruské vrchní velení vydalo 22. června směrnici pro soustředěný vpád do Čech s cílem spojit je v oblasti Gičína (Jičína). Pomalý postup rakouské armády umožnil Prusům překonat horské průsmyky. V sérii převážně protiútočných bitev byla pruská vojska úspěšná. Rakouská armáda se stáhla do Josefstadtu a poté do Königgrätzu.

Rakouská vojska byla nucena bojovat na dvou frontách najednou a ustoupit. Rakouský vrchní velitel generál Benedek se opozdil s nasazením svých sil a musel dohánět nepřítele. Po několika ojedinělých střetech, které nepřinesly rozhodující úspěch ani jedné straně, se obě armády sblížily u Königgrätzu. Ještě předtím byl pruský generál Flis 27.-29. června poražen, ale podařilo se mu zpomalit postup hannoversko-bavorské armády, což Prusům pomohlo zablokovat všechny únikové cesty hannoverské armády. O dva dny později vítězové bitvy kapitulovali před Manteifelem. 3. července se odehrála bitva u Zahrady, která měla rozhodující vliv na průběh války. Rychlý postup pruské armády hrozil ztrátou Uher. Brzy se Prusové přiblížili k Vídni. Bismarck kategoricky odmítl obsadit Vídeň, i když na tom panovník a generálové trvali. To mohlo Prusku způsobit velké politické potíže, přičemž samotné dobytí opuštěného rakouského města mohlo přinést pochybné výhody. Kancléř se o přehlídky nezajímal. Tyto akce pruské armády přiměly rakouskou vládu, aby přestala klást odpor a požádala o nabídku míru.

Italské (jižanské) divadlo

Itálie mobilizovala 200 000 vojáků a rozdělila své síly do dvou armád – první, které velel premiér generál Alfonso Lamarmora, a druhé, čítající osm divizí, jíž velel generál Enrico Cialdini. Obě byly rozmístěny na dolním toku Pádu a údajně byly připraveny ke společné akci. Protože však ani jeden z velitelů nechtěl hrát podřadnou roli a provádět diverzní akce, vedl každý svou vlastní válku. Třetí italská válka za nezávislost začala vstupem italských vojsk do Benátek 20. června. Hlavní síly italské armády (120 000 mužů) krále Viktora Emanuela pod velením A.  F. Lamarmora zahájil 23. června ofenzívu od řeky Mincho k Veroně, přičemž v Mantově zanechal silnou zálohu. Sbor generála E. Cialdiniho (90 000 mužů) měl zaútočit z oblasti Ferrary, Boloně do boku a týlu rakouské armády. Cialdini, který měl před sebou pouze jeden rakouský prapor, nepodnikl žádné aktivní kroky, zejména kvůli extrémně pesimistickému tónu zprávy, kterou obdržel. Rakouské velení, nucené vést válku na dvou frontách, vyslalo proti Itálii Jižní armádu (78 000 mužů bez posádek pevností), která se pod velením arcivévody Albrechta rozmístila jihovýchodně od Verony a 24. června přešla do ofenzivy. V bitvě u Custosu (24. června) utrpěli Italové těžkou porážku. Italská armáda, která ztratila až 10 000 mužů, padlých, zraněných a zajatých, se stáhla za řeku Olho. Pouze Garibaldi se pokusil o pochod do údolí Trentina, ale zastavil ho Lamarmora, který Garibaldimu nařídil, aby kryl severní křídlo jeho ustupující armády po porážce u Custozu. Dne 3. července byli Rakušané poraženi Prusy u Sadové a byli nuceni přesunout značné síly z italské oblasti do Čech. To Italům umožnilo přejít do ofenzivy v oblasti Benátek a Tyrolska, kde G. Garibaldi úspěšně bojoval proti rakouským vojskům. 26. července dosáhly italské jednotky řeky Isonzo. Zatímco Cialdini táhl přes řeku Pád, Garibaldimu se podařilo dosáhnout úspěchu proti generálu F. Kuhnovi u Beczeku.

Operační oblast Maina

Rychlou ofenzívou, která následovala bezprostředně po rozhodnutí spojenecké rady ze 14. června, se Prusové dostali do strategicky výhodné pozice vůči středoněmeckým státům. Ačkoli bylo k akci proti spojencům Rakouska vyčleněno pouze 45 000 mužů (tzv. Mainská armáda, které velel Vogel-von-Falkenstein), ukázalo se to jako zcela dostačující, neboť středoněmecké vlády nevěřily, že válka skutečně vypukne, nebyly na ni připraveny a jednaly bez patřičné energie.

27. června se hannoverská vojska utkala v zuřivé bitvě s Prusy u Langensalzu, ale 29. června se musela v obklíčení nepřítele vzdát.

Dne 2. července vyrazil generál Falkenstein proti Bavorům. Ten se v počtu 40 000 mužů pod velením bavorského prince Karla v té době připravoval na spojení u Fuldy s 8. spojeneckým sborem (Wurttemberští, Hesenští, Bádenští, Nasavští, Rakušané), jemuž velel hesenský princ Alexander. 4. července, po bitvě mezi Bavory a pruskou divizí generála Göbena u Dörmbachu (německy), se princ Karel stáhl za řeku Franckou Zale. Téhož dne ustoupilo celé bavorské jezdectvo pod velením knížete Thurn-und-Taxise (Němec) (Rus.) z Hünfeldu do Schweinfurtu kvůli ničivému účinku jediného pruského granátu mezi dvěma kyrysnickými eskadronami. Kníže Alexandr se střetu vyhnul a ustoupil na západ.

Dne 10. července si generál Falkenstein vynutil přechod přes řeku Saale u Hammelburgu a Kissingenu, kde došlo ke krvavé potyčce; poté se náhle obrátil na západ a postupoval po Mohanu proti 8. spojeneckému sboru; 13. července porazil Hesany u Laufachu (něm.) (Russ) a 14. července rakouskou Neipergskou brigádu u Ashafenburgu a 15. července obsadil Frankfurt nad Mohanem. Odtud byl odvolán a velitelem Hlavní armády byl jmenován generál Manteifel. Dostal rozkaz postupovat co nejdále na jih; zároveň do franských zemí v Bavorsku vstoupila záložní armáda složená z pruských a meklenburských vojsk pod velením meklenburského velkovévody.

Manteifel postupoval po levém břehu Mohanu směrem k řece Tauber, za níž stála bavorská a spojenecká vojska. Měl v plánu postupovat mezi nimi a rozbít je na kusy, ale plán se nezdařil, protože již 24. července generál Göben u Verbachu a Tauberbischofsheimu (německy) zaútočil na Bádensko a Württembersko tak razantně, že kníže Alexandr okamžitě ustoupil do Würzburgu, aby se spojil s Bavory. Poté 25. července kladl další chabý odpor u Gerchsheimu (německy) a poté přešel na pravý břeh Mohanu. V bitvách u Helmstadtu a Rosbrunu 25. a 26. července kladli Bavoři pruským vojskům houževnatý odpor, ale ustoupili k Würzburgu.

Vládci jihoněmeckých panství pak urychleně vyslali do Nikolsburgu vyslance s žádostí o příměří, které jim bylo 2. srpna uděleno.

Jaderské moře

Persano ukázal svou slabost, když 27. června okamžitě nezareagoval na objevení se Tegetgoffových lodí před Anconou. Později se tvrdilo, že morální dopad této urážky, kterou Rakušané způsobili přesile nepřítele, byl pro obě strany velký. Tegetgoff vyslal jachtu Stadium, aby provedla průzkum nepřátelského pobřeží a zjistila, zda je na moři italská flotila. Tegetgoff dostal zamítavou odpověď, a tak požádal arcivévodu Alberta o povolení provést průzkum osobně. Povolení bylo vydáno se zpožděním, jinak by Tegethoff mohl být před Anconou ještě dříve, než by tam dorazila italská flotila. Když Tegethoff konečně získal povolení, přiblížil se k Anconě se šesti bitevními a několika dřevěnými loděmi a našel tam celou italskou flotilu. Nějakou dobu se zdržoval před přístavem a vyzýval Italy k boji. Ty se pomalu shromažďovaly pod ochranou pobřežních děl. Tegetgoff nakonec ustoupil, aniž by dosáhl nějakého hmotného výsledku – získal však morální vítězství. V dopise své známé Emě Lutterothové poznamenal, že „úspěch, kterého bylo dosaženo…, nikoli hmotně, ale morálně, by neměl být podceňován“.

Proč tedy Persano na Tegetgoffovu výzvu nereagoval rychle? Zejména proto, že ne všechny jeho lodě byly připraveny vyplout na moře. Na Principe di Carignano se montovala děla z Terribile, na Re d’Italia a Re di Portogallo se vyměňovalo uhlí doutnající v bunkrech a Ancona procházela opravami. Kromě toho se pracovalo na člunech a lodích, což nepomáhalo lodím dostat se co nejrychleji na moře. Podle Tegetgoffa stála polovina lodí v přístavu pod parou, což jim dávalo možnost vyplout na moře vstříc Rakušanům. Persano vyzval své lodě, aby co nejrychleji vypluly na moře, a dokonce je osobně navštívil na svém průzkumném člunu, ale než se flotila zformovala do dvou kolon a byla připravena k bitvě, uplynulo ještě několik hodin. Protože lodě byly rozptýleny po celém přístavu, musely se seřadit pod ochranou děl z hory Conero, pevnosti, která kryje vjezd do přístavu, a postupovat vpřed. Když byla eskadra konečně připravena, Persano ji vedl k nepříteli. To už ale Rakušané odjeli.

Důvod odchodu rakouské eskadry je snadno vysvětlitelný. Přítomnost nepřátelské flotily u Ancony byla pro Tegtgoffa překvapením a nechtěl se s ní v té době spojit. Stačilo, že překvapil nepřítele a poškodil malý esploratore, který sledoval Rakušany a utekl, jakmile na něj byla zahájena palba. Všechny škody se však omezily na několik střepin.

Ministr námořnictva Agostino Depretis, který do jisté doby trpělivě čekal na Persanovo jednání, se po akci pruské armády na Labi ocitl ve zcela jiné situaci. Rakušané nabídli příměří a slíbili, že Benátky předají Napoleonovi III (s nímž se 12. června tajně dohodli). Napoleon III. později postoupil provincii Itálii, což Rakušanům umožnilo zachovat si tvář.

Depretis požadoval po Persanovi okamžitou akci, která by světu ukázala, že Itálie získala Benátky silou zbraní. Persano byl donucen k akci a rozhodl se střetnout s nepřítelem na Jadranu. Nemohl už ignorovat četné ministerské rozkazy, které ho žádaly, aby se setkal s nepřítelem, přestože jeho lodě nebyly připraveny. Rozkaz, který vyšel 8. července, požadoval, aby vyklidil moře od rakouské flotily tím, že na ni zaútočí nebo ji zablokuje v Polsku. Ministr zvláště zdůraznil a trval na tom, aby byl tento příkaz splněn.

V den, kdy Persano obdržel rozkazy, vyplul na moře, ale již 13. července se k rozhořčení Italů vrátil. Král a jeho ministři naléhali na admirála, aby okamžitě zakročil proti nepřátelským pevnostem. Nebyl vypracován žádný konkrétní plán použití flotily a Persano se rozhodl zaútočit na ostrov Lyssa. Lissa, která byla zmíněna v rozkazu ministra námořnictva z 8. července. Italský admirál však neměl k dispozici ani mapu ostrova, ani spolehlivé informace o jeho pobřežní obraně.

Persanova eskadra znovu vyrazila 16. července a za úsvitu 18. července už byli Italové u Lissy. Přípravy na přistání začaly beze spěchu.

Severní a Baltské moře

V Severním a Baltském moři se pruské loďstvo nesetkalo s žádnými problémy – rakouské loďstvo bylo soustředěno na Jadranu. Jediné, co udělala pro to, aby zvýraznila svou přítomnost, bylo obsazení pobřežních pevností rakouského spojence Hannoverska. To umožnilo Prusku a jeho spojencům ovládnout pobřeží Baltského moře od Memelu až po ústí Emže. Během této operace pomohla malá bitevní loď Arminius a dělové čluny Cyclop a Tiger generálu von Manteuffelovi a jeho 13500 vojákům překročit Labe přímo před zraky nepřítele.

Konec prusko-rakousko-italské války

Pruské velení umožnilo rakousko-saským jednotkám ústup. Generál Benedek stáhl zbývající jednotky do Olmützu, čímž poskytl vídeňskému směru jen slabé krytí. Prusové pokračovali v postupu: 2. armáda postupovala k Olmuzu, 1. a Labská armáda k Vídni. Augusta von Benedeka nahradil 13. července arcivévoda Albrecht. Rakušany před úplným zničením zachránily protiútoky jejich jízdy a mohutná palba 700 děl, díky níž se polorozpadlá armáda dostala až za Labe. Rakousko mělo ještě možnost zorganizovat odražení nepřítele na předměstí Vídně a Prešpurku (Bratislavy), ale vnitřní situace v říši, zejména hrozba ztráty Uher, donutila vládu Františka Josefa přistoupit na mírová jednání.

Vídeň byla na levém břehu Dunaje kryta silně opevněným předmostím, které bránil polní sbor a 400 opevněných děl. „Čistě vojenské hledisko“ v pruské armádě, tedy názory vyšších vojenských kruhů, požadovalo, aby předmostní pozice byly vzaty útokem a vstoupily do Vídně; militarismus chtěl satisfakci za dosažené úspěchy. V době, kdy Napoleon III. nabídl své zprostředkování míru, se však Bismarck dohadoval pouze o detailech a velmi se obával požadavku Francie na odškodnění na Rýně. Dobytí Vídně uprostřed těchto jednání by bylo osobní urážkou Napoleona III. a výzvou pro Francii. Okamžitě by vedlo k mobilizaci francouzské armády a vneslo by nové síly do odboje Františka Josefa, což by velmi ztížilo následné usmíření mezi Rakouskem a Pruskem, které bylo součástí Bismarckových plánů. Nejdůležitější rakouské instituce již byly evakuovány z Vídně do Komorna. Dobytí Vídně, přehlídka pruských vojsk ulicemi tohoto starého evropského hlavního města byla pro Bismarcka zcela zbytečná k dosažení jeho politických cílů; Bismarckovi se podařilo stočit pruský pochod poněkud na východ, do Prešpurku, na cestu do Uher. Ústup Uher by znamenal konec habsburské říše a hrozba Uher donutila Františka Josefa k větší vstřícnosti. Že Rakušané vnímali situaci stejně, je zřejmé z toho, že soustředili všechny jednotky, které dorazily k Dunaji, s výjimkou sboru přiděleného Vídni, směrem k Prešpurku, aby chránily cestu do Uher.

O. Bismarck následně kategoricky odmítl obsadit Vídeň a prosazoval podepsání míru, ačkoli na tom panovník a generálové (např. H. Moltke starší) trvali. To mohlo pro Prusko znamenat velké politické potíže a pochybné výhody ze samotného dobytí města, které rakouská vláda opustila. Po několika bouřlivých scénách král ustoupil. Vzal si kus papíru a napsal, že se musí vzdát pokračování války,

„jako můj ministr mě ponechává v obtížném postavení tváří v tvář nepříteli“.

Král oznámil, že tento list odevzdává do státního archivu. Bismarck viděl v Rakousku možného budoucího spojence a v této fázi byl ochoten omezit se na jeho vyloučení z německého spojenectví. Tyto pocity pruské armády přiměly rakouskou vládu, aby přestala klást odpor a požádala o nabídku míru.

Nicholsburg Předsoudní smír

V návrhu na příměří, který rakouská strana předložila bezprostředně po bitvě, viděl „ministr konfliktu“ šanci dosáhnout cílů, které byly rozhodující pro posílení Pruska. Tím se podařilo zabránit rozdmýchání národního revolučního hnutí, které by ohrozilo existenci celoevropské státnosti. Generál von Stosch, který byl k hlavě pruské vlády velmi kritický a na kterého Bismarckova převaha v této situaci hluboce zapůsobila, prohlásil

„Pozoruhodně jasně a živě formuloval požadavky, které měly tvořit základ mírové dohody: vyloučení Rakouska z Německa, sjednocení severního Německa, převážně protestantského podle konfesní příslušnosti, jako počáteční etapu směřování k rozsáhlé jednotě…

Dne 26. července byl v Nicholsburgu podepsán předběžný mír. Ve snaze co nejvíce zabezpečit Prusko před očekávanou francouzskou intervencí O. Bismarck na adresu pruského vyslance v Paříži von der Goltze zdůraznil

„Naše politické potřeby se omezují na ovládnutí sil severního Německa v jakékoli formě… Slova ‚Severoněmecká unie‘ vyslovuji bez jakýchkoli pochybností, neboť dosáhneme-li dostatečné konsolidace, stane se zapojení německo-katolického bavorského živlu nemožným. Ten se ještě dlouho nebude chtít dobrovolně podřídit moci Berlína.“

O. Bismarck napsal 9. července 1866 své ženě I. Puttkamerové:

„Navzdory Napoleonovi se naše záležitosti vyvíjejí dobře; pokud naše nároky nejsou přehnané a nemyslíme si, že jsme dobyli celý svět, dosáhneme míru, který bude stát za námahu. My však stejně rychle propadáme nadšení jako zoufalství a já mám nevděčný úkol zchladit vášně a připomenout vám, že v Evropě nejsme sami, ale že jsou tu další tři mocnosti, které nás nenávidí a závidí nám.“

Premiér měl na mysli ostré spory, které probíhaly mezi ním a králem ohledně pokračování války nebo jejího okamžitého ukončení. S pomocí korunního prince, který byl dosud ve vnitropolitických konfliktech na straně Bismarckových odpůrců, se mu podařilo 26. července 1866 proti vůli panovníka prosadit Nikolsburskou smlouvu o příměří. Smlouva ponechala postavení Rakouska jako velmoci nedotčené a otevřela Prusku cestu k obnově Německa bez Rakouska. Závažnost konfliktu ilustruje zápis v deníku korunního prince z 25. července:

„Král a premiér se prudce pohádali a vzrušení stále neustává. Bismarck se včera v mé přítomnosti rozplakal nad tím, co mu Jeho Veličenstvo řeklo. Musel jsem toho chudáka uklidnit, ale on se bál jít znovu za Jeho Veličenstvem.

Viktor Emanuel II. naopak naivně věřil, že Prusové budou pokračovat v boji. Rakousko přistoupilo na umírněné požadavky Bismarcka. Když se Itálie pokusila proti takovému chování spojence protestovat, Bismarck jí připomněl, že Italové už Benátky získali. Pokud chtěli požadovat další Terst a Trento, nikdo jim nebránil pokračovat v boji jeden na jednoho s Rakouskem. Viktor Emanuel takovou nabídku spěšně odmítl. Dne 10. srpna a 23. srpna byla v Praze podepsána mírová smlouva (viz Pražský mír (1866)), která ukončila prusko-rakouskou válku.

Politické výsledky

Mírová smlouva byla podepsána v Praze 23. srpna 1866.

Rakouské císařství rovněž uznalo zrušení německého spojenectví a vyplatilo vítězům odškodné.

О. Bismarck se jen s obtížemi vyhnul ruskému naléhání na svolání mezinárodního kongresu v duchu pařížské mírové konference z roku 1856, což by zpochybnilo pruský úspěch. Zásah Napoleona III. do ujednání, která vedla ke konečné mírové smlouvě v Praze 23. srpna 1866, však bylo třeba přijmout jako nevyhnutelný. Na prusko-francouzských jednáních Napoleon III. výměnou za odmítnutí Pruska překročit hlavní linii souhlasil s anexí až čtyř milionů severoněmeckých území Pruskem. To dalo O. Bismarckovi příležitost „obklíčit“ Prusko kolem Hannoveru, Hesenska, Nasavska a starobylého rýnského města Frankfurtu a zajistit si nedotknutelnost svého postavení v severním Německu. Jakkoli se toto rozhodnutí mohlo zdát problematické z hlediska legitimity monarchie – zejména na pozadí vzdorovité rigidity, jako v případě Frankfurtu nad Mohanem – a vnitropolitické obezřetnosti, přesto bylo učiněno. Při uzavírání pražské mírové smlouvy byla navíc s ohledem na Francii zmíněna izolovaná jihoněmecká aliance. K jejímu vytvoření však nikdy nedošlo, neboť O. Bismarck využil územních nároků na západní oblasti Německa, které vyvstaly během jednání s francouzským vyslancem, a uzavřel tajné obranné spojenectví s každým z jihoněmeckých států zvlášť. Nyní byly pevně spojeny s Pruskem nejen hospodářskými vazbami (členství v Německé celní unii), ale i vojensky. Konečně článek 5 pražské mírové smlouvy na naléhání Francie stanovil zásadu, která byla ze své podstaty cizí jak Prusku, tak Rakousku – „svobodné rozhodnutí obyvatelstva severních částí Šlesvicka“ o jejich případném připojení k Dánsku, k němuž došlo až po první světové válce.

Bezprostředně po bitvě v Zahradě rakouský císař telegrafoval Napoleonovi III., že mu předává Benátky, císaři francouzskému. Tento zdánlivě podivný diplomatický tah byl způsoben především tím, že rakouský štáb chtěl co nejrychleji eliminovat italskou frontu obětováním Benátek a přesunout svou jižní armádu na sever proti Prusům, aby pomohl poražené Benedekově armádě. Za druhé chtěl František Josef zdůraznit, že Italové poražení u Custosu Benátky vůbec nedobyli, ale mohli je získat z rukou svého patrona Napoleona III. Dne 3. října podepsalo Rakousko příslušnou Vídeňskou smlouvu.

Nejdůležitějším výsledkem prusko-rakouské války bylo úplné odstranění Rakouska z německých záležitostí a zajištění rozhodujícího vlivu Pruska na severoněmecké státy vytvořením Severoněmeckého svazu, připojením Šlesvicka-Holštýnska a připojením tří spolkových zemí Hannoverska, Hesenska-Kastelska a Nasavska, jakož i svobodného města Frankfurt nad Mohanem k Prusku. V důsledku toho vznikla nová říše jako národní stát Němců, který nezahrnoval četná cizí (především slovanská) území, jež byla součástí Rakouska. Rakušané, kteří byli z nového státu vyčleněni, vytvořili samostatný národ.

Pod názvem Severoněmecká aliance vznikl ve střední Evropě de facto nový stát. Bismarck o tom píše ve svých pamětech:

„…Vycházel jsem z toho, že sjednocené Německo je jen otázkou času a že Severoněmecký svaz je jen první etapou na cestě k jeho řešení.

Prudké oslabení rakouského císařství v důsledku války spolu s rostoucí hrozbou ze strany Ruska a nárůstem panslovanských sympatií v národních hnutích slovanských národů v říši (zejména Čechů) znepokojovalo uherské představitele. Taktika „pasivní rezistence“ již nebyla účinná, ale spíše zbavovala maďarskou elitu možnosti podílet se na řízení země. Současně sílila národní hnutí dalších národů v rakouském císařství – Čechů, Chorvatů, Rumunů, Poláků a Slováků – a prosazovala myšlenky na přeměnu státu ve federaci rovnoprávných národů. V důsledku toho se Ferenc Deák a jeho stoupenci rozhodli opustit národní ideologii revolučního období a radikálně snížili rozsah svých požadavků při jednání s vládou. Dne 15. března 1867 uzavřeli rakouský císař František Josef I. a zástupci maďarského národního hnutí v čele s Deákem rakousko-uherskou dohodu, podle níž se Rakouské císařství přeměnilo v dualistickou monarchii Rakousko-Uhersko.

Po uzavření míru s Rakouskem se Prusko pustilo do příprav třetího a posledního aktu na cestě ke sjednocení Německa – války s Francií. Bismarck viděl svůj hlavní diplomatický cíl v zajištění neutrality Ruska i tentokrát.

„Snaha zabránit sjednocení Německa „zdola“ byla jádrem celé politiky Bismarckovy vlády, jejímž hlavním cílem bylo uskutečnit toto sjednocení pomocí válek v rámci pruské monarchie. Narochnitskaya L.  И.

Další skutečnosti

Prusko-rakouská válka byla v Německu dlouho označována za „bratrovražednou“, neschvalovali ji jak liberálové, tak konzervativci a byla naprosto nepopulární.

Prusko-rakouská válka má jen v němčině dvanáct různých názvů. V závislosti na jazyce se některé používají často, jiné zřídka nebo vůbec. Následující tabulka uvádí pravopis ve třech jazycích a výslovnost těchto jmen ve dvou hlavních jazycích.

používá se často používá se zřídka nebo nikdy se nepoužívá

Zdroje

  1. Австро-прусско-итальянская война
  2. Prusko-rakouská válka
  3. Отказался воевать с немецкими государствами, но выразил поддержку Австрии и отправил войска только на итальянский фронт.
  4. ^ Clodfelter 2017, p. 182.
  5. ^ a b Clodfelter 2017, p. 183.
  6. ^ Clodfelter 2017, pp. 183–184.
  7. ^ a b Prussian General Staff 1872, p. 4.
  8. Jean-Paul Bled, Les fondements du conservatisme autrichien, 1859-1879, Paris, Éditions de la Sorbonne, 1988 (ISBN 9791035104023, DOI 10.4000/books.psorbonne.51323), « IX. Les conservateurs et la place de l’Autriche en Europe ».
  9. Alan P. Taylor, p. 114.
  10. Alan J. P. Taylor, The Course of German history, chap. 6
  11. Cf. Kurt Hinze, « Die Bevölkerung Preußens im 17. und 18. Jahrhundert (…) », dans Otto Büsch, Wolfgang Neugebauer (éd.), Moderne Preußische Geschichte, vol. I, p. 182 ff., et Wolfgang Köllmann, Demographische « Konsequenzen » der Industrialisierung in Preußen, op. cit., p. 447 ff.
  12. Allgemeine deutsche Real-Encyklopädie Brockhaus 1867, S. 88.
  13. Ernst Rudolf Huber: Deutsche Verfassungsgeschichte seit 1789. Band III: Bismarck und das Reich. 3. Auflage. W. Kohlhammer, Stuttgart u. a. 1988, S. 556.
  14. Thomas Nipperdey: Deutsche Geschichte 1800–1866. Bürgerwelt und starker Staat. Beck, München 1983, ISBN 3-406-09354-X, S. 782.
Ads Blocker Image Powered by Code Help Pro

Ads Blocker Detected!!!

We have detected that you are using extensions to block ads. Please support us by disabling these ads blocker.