Bob Marley

Souhrn

Robert Nesta „Bob“ Marley, narozený 6. února 1945 v St Ann na Jamajce, zemřelý 11. května 1981 v Miami na Floridě jako Berhane Selassie, byl a stále je největším protagonistou reggae všech dob, jedním z nejvýznamnějších světových hudebních umělců s miliony fanoušků po celém světě. Marley byl synem britského důstojníka Norvala Sinclaira Marleyho (který nikdy nebyl součástí jeho života) a Cedelly Bookerové. Marley se oženil 10. února 1966 s Ritou Marleyovou, rozenou Alfaritou Constantií Andersonovou.

V 60. letech, kdy na rodné Jamajce vládla hudba ska, byl Bob Marley zpěvákem velmi populární a talentované jamajské vokální skupiny The Wailers (původně se jmenovala The Teenagers). Všichni tři, Marley, Neville Livingston (Bunny Wailer) a Peter Tosh, se později vydali na sólovou dráhu a stali se světovými hvězdami. Čtvrtým členem byla zpěvačka Beverly Kelso a k těmto třem se připojili jedni z nejvýznamnějších jamajských hudebníků The Skatalites. V roce 1963 skupina prorazila s Marleyho písní „Simmer Down“. Od prosince 1963 do srpna 1966 nahráli Wailers více než 100 písní pro hudebního producenta Coxsona Dodda, který vlastnil nahrávací studio Studio One a nahrávací společnost. Ska hudba však byla pro cizí uši příliš cizí a jen několika mladým lidem, jako například Millie Small („My Boy Lollipop“), se podařilo získat v zámoří jeden nebo dva hity. Členové skupiny Wailers dostávali od Dodda malou týdenní mzdu a neustále balancovali na hranici životního minima.

Postupem času se všichni tři kromě skládání písní naučili hrát na hudební nástroje. Opustili Doddovu stáj a snažili se prosadit na vlastní pěst. Po několika obtížných letech a krátké spolupráci s producentem a géniem reggae Lee „Scratchem“ Perrym se na začátku 70. let stali mezinárodními hvězdami tehdy nového stylu reggae, který do značné míry pomáhali rozvíjet. K Marleyho mezinárodnímu průlomu přispěla skutečnost, že jeho písně interpretovali již slavní umělci, například Johnny Nash s písní „Stir It Up“ v roce 1972 a Eric Clapton s písní „I Shot The Sheriff“ v roce 1974, které se staly hity.

Kolem let 1974-75 se Marley stal dominantní hvězdou reggae a získal si příznivce po celém světě, i když jeho skupina Bob Marley & The Wailers nebyla na rodné Jamajce vždy nejpopulárnější… Přestože Marley v roce 1981 předčasně zemřel na rakovinu, stále získával nové fanoušky. Prorazil cestu novým reggae kapelám – jamajským i jiným – a je uznáván jako jeden z nejslavnějších poválečných populárních hudebníků na světě. Je mimo jiné otcem reggae umělců Davida Nesty „Ziggy“ Marleyho, Stephena Marleyho, Juliana Marleyho, Ky-Mani Marleyho a Damiana Marleyho.

Mezi jeho nejznámější písně patří „No Woman No Cry“, „Three Little Birds“, „Buffalo Soldier“, „One Love“, „I Shot the Sheriff“, „Exodus“, „Jamming“, „Get Up Stand Up“, „Stir It Up“ a „Trenchtown Rock“. Hudba Boba Marleyho ovlivnila i další hudební styly. Marley po své smrti nahrál podstatně více peněz než za svého života. Bob Marley byl v roce 1994 uveden do Rokenrolové síně slávy.

Dětství a dospívání

Robert (Bob) Nesta Marley se narodil 6. února 1945 na venkově v Saint Ann Parish na severu Jamajky. Jeho matkou byla 18letá černoška Cedella Bookerová. Jeho otec byl bílý Jamajčan s britskými a židovskými kořeny: kapitán Norval Sinclair Marley, padesátiletý rotmistr britského západoindického pluku. Jeho otec Norval Marley se narodil na konci 19. století jako syn Alberta Thomase Marleyho, který se narodil v Sussexu v Anglii, a Ellen Broomfieldové, ženy světlé pleti narozené na Jamajce, ale pocházející ze syrské provincie Osmanské říše. Rodina Broomfieldů byla údajně etnická syrská židovská rodina, která přišla na Jamajku v polovině 19. století z dnešního jižního Libanonu nebo Sýrie přes Anglii. Směs afrického, anglického a blízkovýchodního původu dala Robertovi vzhled, díky němuž se nepodobal žádnému černému, bílému ani hnědému dítěti, které vyrůstalo, a toto odcizení prý ovlivnilo budoucí superhvězdu, která se mimo jiné stala mluvčím mezinárodní jednoty.

Cedella a Norval se vzali během těhotenství, což se ve 40. letech minulého století nelíbilo ani černým, ani bílým Jamajčanům. Norval brzy opustil svou ženu a syna, a přestože platil výživné, prostředky sotva stačily Cedelle a Robertovi, kteří se stěhovali po venkově mezi zaměstnáními v provincii Sv.Anna. Jeho otec zemřel na infarkt, když bylo Bobovi deset let, a někteří autoři životopisů Boba Marleyho se samozřejmě snažili spojit Marleyho pozdější uctívání Haile Selassieho s nenaplněnou touhou po otci z dětství. Bob Marley byl svou matkou vychováván jako umírněný katolík.

Ostatní děti si Roberta často dobíraly kvůli jeho světlejší pleti, jiným vlasům a úzkému rovnému nosu. Jednou se k tomu v jednom rozhovoru vyjádřil: „Ano, někdy to bylo těžké, ale nemůžu mít vůči sobě předsudky. Můj otec byl běloch a matka černoška. Děti mi říkaly míšenec a já nevím všechno. Nejsem na ničí straně, ani na straně černých, ani na straně bílých. Jsem na straně Boha, který mě stvořil a rozhodl, že budu pocházet z černého a bílého.“

V roce 1958 odešel Robert Marley se svou matkou, stejně jako tisíce dalších chudých lidí z venkova, hledat štěstí do hlavního města Kingstonu. Skutečnost však byla taková, že Kingston měl jen velmi málo co nabídnout. Nově příchozí rychle zjistili, že Kingston jako město příležitostí je jen iluze, ale naprostá většina z nich se na venkov už nikdy nevrátila. Místo toho vznikly chudinské čtvrti jako Jonestown a Trenchtown. Robert Marley a jeho matka také skončili v chudinské čtvrti Trenchtown a matka je oba živila příležitostnými pracemi. Ostatní děti se Robertovi stále posmívaly, ale asi po roce si našel velmi dobrého kamaráda Nevilla Livingstona, známějšího jako Bunny Wailer. Matka více než dva roky žila s Nevillem O’Riley Livingstonem (otcem Bunny) a měli spolu dceru – mladší sestru Boba a Bunny. Bunny Wailer a Bob Marley byli tedy nevlastní sourozenci a měli velký společný zájem o písně a hudbu. Díky tranzistorovým rádiím mohli poslouchat rozhlasové stanice na Floridě a v New Orleans a americké umělce, jako byli Fats Domino, Ray Charles, Curtis Mayfield a Brook Benton.

The Wailing Wailers

Navzdory chudobě a večerní práci čističe bot a prodavače večerních novin dokončil Bob Marley základní školu. V roce 1962 Marleyho nahrával hudební podnikatel Leslie Kong, což vedlo k nahrání jeho prvního singlu Judge Not. Protože se hudbou nemohl uživit, pracoval přes den ve svářečské dílně a po večerech chodil spolu s Bunnym na hodiny hudby ke zpěvákovi Joe Higgsovi. Na jedné z těchto lekcí se Bob a Bunny seznámili s Peterem McIntoshem (později si změnil jméno na Peter Tosh) – teenagerem, o rok starším než Marley, který měl stejné hudební ambice jako oni. Snem bylo stát se jamajskou ska odpovědí na černošskou vokální skupinu The Drifters.

Skupina, kterou Bunny Wailer údajně založil, se v prvních letech jmenovala různě, ale nejčastěji si říkala The Wailing Wailers. The Wailing Wailers byla v roce 1963 skupina zpívajících mladíků (nikdo z nich neuměl dost dobře hrát na žádný nástroj) – Bunny Livingstone, Bob Marley, Peter Tosh, Junior Braithwaite, Beverly Kelso a Cherry Smith -, kterou tvořili studioví hudebníci „vlastnění“ místní nahrávací společností v Kingstonu. Skupina The Wailing Wailers zaznamenala velký hit se ska písní Simmer Down, která vyšla v lednu 1963 na značce Clementa „Sira Coxsona“ Dodda. Během éry ska soupeřili The Wailers (jak se skupina přejmenovala) s Toots and the Maytals o pozici nejpopulárnějších jamajských umělců.

Rastafari

Bob se oženil s Ritou Andersonovou (Ritou Marleyovou) 10. února 1966. Následujícího dne se Bob vydal za svou matkou, která nyní žije ve Wilmingtonu v americkém státě Delaware, aby se pokusil sehnat peníze především na obchod s deskami, kde by prodával své vlastní singly, a v dlouhodobějším horizontu na založení vlastního vydavatelství. Osm měsíců měl několik zaměstnání: přes den byl dělníkem v továrně a v noci řidičem vysokozdvižného vozíku. Boba během jeho nepřítomnosti nahradil bratranec Rity Marleyové a člen skupiny Soulette Constantine „Dream“ „Vision“ Walker. Na nahrávkách se často podílela i Rita. Skupina vydala singly jako „Who Feels It Knows It“, „Let Him Go“, „Don’t Look Back“,“ „Dancing Shoes“ a „I Stand Predominate“.

V době jeho nepřítomnosti navštívil Jamajku od 21. dubna 1966 etiopský císař Haile Selassie, a když se Bob v srpnu vrátil domů, jeho žena Rita mu řekla, že na Selassieho rukou viděla stopy po hřebech z Ježíšova ukřižování a že se poté obrátila k hnutí Rastafari. Byla tak první významnou jamajskou hudební umělkyní, která se obrátila k rastafariánské víře. V době, kdy Bob potkal Bunnyho a Petera, si i oni začali nechávat narůst vlasy do dredů. Mortimer Planno se stal od listopadu 1966 učitelem náboženství Rity, Boba, Petera a Bunnyho, což znamenalo, že hledali hlubiny tohoto náboženství. Kombinace reggae a rastafariánství z nich udělala světově proslulé umělce a mnoho dalších mělo následovat v jejich stopách. Zpočátku však byla hudba jedna věc a náboženství druhá, ačkoli písně jako „Selassie Is The Chapel“ (1969, text Mortimer Planno) byly vydány.

V roce 1967 se Bobovi a Ritě narodilo první společné dítě, Cedella, která se v dospělosti proslavila především jako návrhářka oděvů inspirovaných rastafariánstvím, a v následujícím roce se narodil David „Ziggy“ Marley.

Na začátku roku 1967 Marley, Tosh a Livingston

Byl to rastafariánský stařešina Mortimer Planno, kdo seznámil Boba Marleyho s americkou soulovou hvězdou Johnnym Nashem. Na začátku roku 1967 byl Nash na Jamajce, aby prozkoumal novou jamajskou hudbu zvanou rocksteady. „Tohle je Bob Marley,“ řekl Planno, „je to nejlepší skladatel, jakého znám.“ Nash požádal hubeného a plachého dvaadvacetiletého Marleyho, zda by mu mohl něco zahrát. Když Marley začal zpívat za doprovodu kamaráda s akustickou kytarou, ostych opadl. Po chvíli si Nash uvědomil, že potkal hudebního génia. Když Nash potkal svého partnera Dannyho Simse, řekl mu, že právě potkal nejúžasnějšího skladatele, s jakým se kdy setkal. „Zazpíval mi několik desítek vlastních skladeb a každá z nich byla hitem!“

S Otisem Reddingem jako vzorem

Během několika dní byly navázány formální obchodní kontakty mezi Bobem, jeho ženou Ritou, Peterem Toshem a Johnnym Nashem, producentem Arthurem Jenkinsem a Dannym Simsem. Nahrávací společnost byla pojmenována JAD Records podle prvního písmene křestních jmen tří Američanů. Dohoda zněla, že JAD bude vydávat písně The Wailers v USA, zatímco Wailers si ponechají práva na svou hudbu v Karibiku. Roger Steffens, jeden z největších světových odborníků na Marleyho hudbu, zdůrazňuje, že pro Marleyho byla v této fázi života nejdůležitější hudba, nikoli náboženství, repatriace nebo cokoli jiného. Marley opravdu chtěl prorazit na americký trh a byl ochoten se kvůli tomu vzdát své jamajské hudby. Podle Steffense a producenta Joea Venneriho dvaadvacetiletý Marley řekl: „Chci být soulový zpěvák jako Otis Redding…“ Chtěl se svou hudbou proniknout do amerických r’n’b hitparád (rhythm & bluesových žebříčků).

Neúspěšný pokus o americký soul

Marley jako soulový zpěvák nikdy neuspěl, ale lidé z JAD Records skutečně věřili, že soul a rocksteady lze spojit, nebo že vzájemné opylení povede k novým vzrušujícím zvukům. Johnny Nash dokázal to, co se ještě žádnému Jamajčanovi nepodařilo: získat mezinárodní hit s písní rocksteady. Odletěl na Jamajku a nahrál píseň „Hold Me Tight“ ve Federal Studios Byrona Leeho, která se v USA i ve Velké Británii vyšplhala na páté místo.

Lidé z JAD Records si však mysleli, že místní hudebníci v Kingstonu jsou příliš nedisciplinovaní a že nedodržují dohodnuté časy. Navíc nejmodernější nahrávací studia v Kingstonu byla z hlediska technologického vývoje daleko za těmi americkými. Aby Danny Sims situaci vyřešil, požádal řadu zkušených, znalých a bystrých hudebníků, jako byl Harry Belafonte a „královna soulu“ Aretha Franklinová, kteří se kolem něj shromáždili v New Yorku, aby přijeli na Jamajku a seznámili se s rocksteady a první, primitivní reggae hudbou, která se začínala rodit. Muzikanti se učili hrát jamajskou hudbu a poznávali Marleyho a ostatní členy skupiny Wailers, říká Sims v rozhovoru, který poskytl Roger Steffens. Jamajku navštívili za studijními účely nahrávací technici ze studia Harryho Belafonteho a zvědaví hudebníci spojení s nahrávací společností Atlanta, včetně skvělého jihoafrického trumpetisty Hugha Masekely. Jedním z lidí, kterým Nash a Sims údajně okamžitě zavolali, byl Jimmy Norman, autor písní a zpěvák americké vokální skupiny The Coasters („Poison Ivy“, „Yakety-Yak“, „Young Blood“). Cílem bylo naučit mladého Marleyho nahrávací technice, počínaje tím, že při nahrávání měl stát v klidu před mikrofonem a ne tancovat jako na koncertě. Koncem 60. let se proto Bob a Rita Marleyovi, Peter Tosh a Bunny Wailer ve spolupráci s lidmi z JAD v Kingstonu pokusili dát řadě svých starých písní „komerční zvuk“, který by se prodával v USA. Bunny Wailer později prohlásil, že to, co bylo během nahrávání nahráno, nebylo nikdy určeno k vydání na albu. Nahrávky byly pouze demo verzí, které se dávaly nahrávacím společnostem k poslechu. Tak tomu bylo i v roce 1968, kdy Bob a jeho žena navštívili v newyorském Bronxu Nashovy autory písní Jimmyho Normana („Poison Ivy“, „Yakety-Yak“, „Young Blood“) a Ala Pyfroma. Vyzkoušeli si třídenní „jam session“, ze které vzešlo 24 minut hudby. Podle Marleyho obdivovatele a sběratele nahrávek Rogera Steffense se jednalo spíše o pop než o rocksteady nebo reggae, které bylo nahráno s ambicí, aby Marley prorazil do amerických hitparád. To zahrnovalo experimentování s různými zvuky, například přidání stylu „doo-wop“ do písně „Stay With Me“ a přijetí tehdejšího amerického formátu milostných písní v písních jako „Splish for My Splash“.

Nakonec se začalo s nahráváním Boba Marleyho a zbytku Wailers v Kingstonu s místními hudebníky. Ke zkouškám a nahrávání se často používalo studio v domě pro hosty Dannyho Sima na Jamajce. Hlavní pásky byly poté převezeny do New Yorku. Tam byla hudba odstraněna a nahrazena novou, kterou hráli newyorští hudebníci, kteří se „naučili“ jamajský zvuk. Výsledkem byly nahrávky se zpěvem nahraným na Jamajce a hudbou nahranou v New Yorku, které se dostaly do amerických hitparád černošské hudby. Pro jistotu však dodejme, že Peter Tosh – podle Simse nejprofesionálnější a nejvzdělanější hudebník skupiny Wailers – často pobýval v New Yorku a právě jeho kytara zaznívá v mnoha písních.

Na konci 60. let byly úspěšné pouze písně „Mellow Mood“ a „Bend Down Low“ na vlastním labelu The Wailers Wail’n Soul’m. Pop-reggae od The Wailers, kterým se lidé z JAD snažili oslovit americké posluchače – „Chances Are“, „Gonna Get You“, „Lonesome Feelings“, „Milk Shake And Potato Chips“, „Nice Time“, „Stay With Me“, „There She Goes“, „Touch Me“, „What Goes Around Comes Around“, „You Think I Have No Feelings“, „Hammer“, „Put It On“, „Rock Steady“, „Soul Almighty“, „Soul Rebel“ a neznámý počet dalších, zamčených v nějakém trezoru s páskami – nefungovaly. Podle Dannyho Simse se jim nepodařilo přimět americké rozhlasové stanice, aby písně hrály. „Ty singly nezněly jako nic jiného a oni (diskžokejové rozhlasových stanic) nevěděli, co s nimi.“ Některé z písní, jako například „Soul Rebel“ a „Put It On“, se však znovu objevily jako špičkové reggae skladby, když The Wailers v letech 1970-71 produkoval Lee „Scratch“ Perry a na albech pro Island Records v 70. letech.

Marley ve Švédsku

Marley dále psal písně pro Johnnyho Nashe, včetně skladby „Stir It Up“, která se v roce 1972 stala hitem i u Nashe. Jednou ze spoluprací byl filmový projekt z roku 1971 – naprostý propadák v režii Gunnara Höglunda -, v němž měli hrát Johnny Nash a Christina Schollinová. Nash najal Marleyho, aby spolu s Johnem Bundrickem napsal část hudby k filmu, a Marley strávil většinu roku 1971 ve Švédsku, v domě na stockholmském předměstí Nockeby. V létě 1971 však byl na Jamajce. O devět měsíců později, 20. dubna 1972, se mu narodil syn Stephen. V roce 1972 vydal Nash album I Can See Clearly Now, na kterém se objevil stejnojmenný světový hit. Marley napsal několik písní na tomto LP: „Comma Comma“, „You Poured Sugar On Me“, „Guava Jelly“ a známou „Stir It Up“. Když Marley, Tosh a Wailer podepsali v roce 1972 smlouvu s majitelem Island Records Chrisem Blackwellem, Blackwell odkoupil od JAD Records veškerý písňový materiál, který Marley a ostatní napsali.

V roce 1970 vydala skupina ve spolupráci s dalším hudebním producentem – Leslie Kongem – údajně první LP s písněmi jedné reggae skupiny. LP album se jmenovalo The Best of the Wailers, vyšlo v roce 1971, bylo nahráno ve studiu Dynamic Sound Studios a navzdory názvu se nejedná o kompilaci nejlepších písní skupiny, které nahráli Perry, Nash nebo Dodd. Místo toho je to všechno – alespoň písně, které Marley sám hraje – nově napsaný materiál: „Soul Shake Down Party“, „Soul Captives“, „Caution“, „Cheer Up“, „Back Out“, „Do It Twice“. Většinu písní údajně napsali The Wailers společně. První CD verze alba vyšla v roce 1994 pod názvem Soul Captives by Lagoon.

To nejlepší z The Wailers

The Best Of The Wailers (vydání na CD včetně let 1996 a 2002) je až na jednu výjimku („Back Out“) čistě rocksteady LP a nikoliv reggae LP. Většina písní má typický přídavek před rytmem ska. V hudbě není nic z producenta Lee Perryho a občas se najdou fanoušci, kteří si myslí, že to je nebo by bylo nejlepší album The Wailers, jen kdyby byl lepší zvuk. LP vyšlo o několik let později ve Švédsku pod názvem In The Beginning u Blue Mountain Music.

Od roku 1967 se rocksteady začalo stále více vyvíjet směrem k reggae. Během pěti let The Wailers vytvořili směs milostných písní a písní s náboženským rastafariánským poselstvím. „Thank You Lord“, „Hammer“, „Soul Rebel“, „Duppy Conqueror“, „Small Axe“, „African Herbsman“, „Jah Is Mighty“, „Dreamland“, „Rainbow Country“, „Selassie Is The Chapel“ jsou jen některé z nich. Coxsone Dodd nedokázal přijmout rastafariány, jejich názory a vzhled, a tak Bob, Peter a Bunny zkusili vlastní nahrávací společnost Wail ‚N Soul ‚M Records, která existovala jen chvíli do roku 1967, ale brzy zkrachovala kvůli naivitě tří mladých umělců, pokud jde o obchod.

Od srpna 1970 do dubna 1971 The Wailers velmi plodně spolupracovali s jedním z producentů, kteří pomohli vynalézt a rozvinout reggae a dub reggae – Lee „Scratchem“ Perrym. Ve Scratchi se seznámili s bratry Astonem „Family Man“ Barrettem (baskytara) a Carltonem Barrettem (bicí), kteří se později stali součástí skupiny The Wailers a od roku 1974 Boba Marleyho and the Wailers. Když Marley, Tosh a Wailer přijeli do Perry, byli zcela bez peněz, protože vydání LP The Best Of The Wailers bylo odloženo kvůli náhlé smrti Lesley Kongové.

Během devíti měsíců, kdy byli schopni držet krok, nahráli The Wailers s Perrym jako producentem velké množství písní. Perry v té době neměl vlastní studio, ale písně se nahrávaly ve studiu Dynamic Sounds a Randy’s Studio. Mnoho Marleyho písní vzniklo proto, že se s Perrym zavřeli v místnosti a povídali si. Marley měl slova a melodii, Scratch věděl, jak píseň uspořádat a zkomponovat. „Try Me“, „My Cup“, „Soul Almighty“, „Rebel’s Hop“, „No Water“, „Reaction“, „Soul Rebel“ (s úplně jinou skladbou než JAD).

K rozkolu, který ukončil spolupráci, došlo proto, že Perry levně prodal práva na většinu písní z jejich spolupráce do Anglie. Původní dohoda zněla, že Perry a The Wailers si rozdělí 50

V roce 1971 si opět založili vlastní nahrávací společnost – Tuff Gong, což byla jedna ze starých přezdívek Boba Marleyho. Založili také obchod s deskami se stejným názvem. O několik let později, když se Marley stal světoznámým, se Tuff Gong stal nahrávací společností s nejmodernějšími technologiemi v nahrávacím studiu. Jak již bylo zmíněno výše, většinu Marleyho času v roce 1971 zabralo skládání hudby k celovečernímu filmu Johnnyho Nashe. V tomto roce Tuff Gong nahráli například písně „Redder Than Red“, „Lively Up Yourself“, „Trenchtown Rock“ a „Guava Jelly“.

V prosinci 1971 přišel Bob Marley do londýnské kanceláře Island Records, aby přesvědčil majitele nahrávací společnosti Chrise Blackwella, že kapela by mohla prorazit na mezinárodní scéně, kdyby dostala šanci nahrát album v klidu a pohodě. Diskuse skončila tím, že si The Wailers půjčili 6 000 dolarů, aby mohli odjet domů na Jamajku a nahrát LP. Album nazvané Catch a Fire kapelu skutečně přivedlo do mezinárodního povědomí. The Wailers se ve Velké Británii objevili v televizi, ale skladba Catch A Fire se zpočátku příliš neprodávala. Ještě téhož roku (1973) vydali The Wailers album Burnin‘ se skladbami jako „I Shot the Sheriff“, „Duppy Conqueror“, „Small Axe“ a „Get Up Stand Up“. Eric Clapton byl prvním umělcem mimo svět reggae, který objevil Marleyho velikost, a Claptonova coververze písně „I Shot The Sheriff“ – kterou Clapton nahrál poté, co si téměř stokrát poslechl album The Wailers Burnin‘, aby pochopil rytmus a text – se v roce 1974 dostala na první místo amerického singlového žebříčku.

Bez Petra a Bunnyho

S albem Burnin‘ skončila v roce 1974 koncertní činnost tří hlavních členů Wailers. Bunny Wailer měl trému a mnoho let nevystupoval na zahraničních pódiích. Peter Tosh měl svůj vlastní talent, který musel rozvíjet, a hudba, kterou představil o několik let později na albech Legalize It a Equal Rights, byla těžším a osobnějším roots reggae než skladba, kterou Marley začal hrát. Bob Marley strávil většinu roku 1974 v nahrávacím studiu, kde piloval nové album Natty Dread, které mělo mimo jiné rozvíjet reggae rychlejším tempem, nyní s hudebníky z Wailers jako doprovodnou kapelou a s jeho ženou Ritou, Judy Mowattovou a Marciou Griffithsovou, které zpívaly pod názvem The I Threes. Judy Mowattová byla také choreografkou skupiny. Kapelu tvořili kytarista Al Anderson, klávesista Bernard Touter Harvey a hráč na bicí Alvin Patterson spolu s již zavedenými bratry Astonem a Carltonem Barrettovými na elektrickou basu a bicí. Album Natty Dread vyšlo v roce 1975 pod názvem Bob Marley and the Wailers a významně přispělo k dalšímu mezinárodnímu rozmachu skupiny. Ve Velké Británii i v USA se dostala do první stovky hitparád.

Album Natty Dread vyšlo, ale až mnohem později, aby bylo mnohými považováno za to nejlepší, co Marley vytvořil, a to i díky reggae baladě „No Woman, No Cry“ a novému, rychlému, energickému reggae, které představovaly skladby jako „Lively up Yourself“, „Them Belly Full“ a „Rebel Music“. Bob Marley napsal čtyři z devíti písní na LP, jak uvádí obal alba, a bratři Barrettové, kteří měli základní reggae nástroje – bicí a baskytaru – dostali dostatek prostoru k experimentování s novým, rychlejším zvukem Wailers. Vincent Ford (zemřel 28. prosince 2008), který se zasloužil o vznik písně „No Woman No Cry“, byl Marleyho dobrým přítelem. Marley trval na tom, že píseň vznikla jedné noci ve Fordově bytě a že Ford se podílel i na některých písních na pozdějších albech, včetně „Crazy Baldhead“. Vincent Ford byl diabetik a vozíčkář, o pět let starší než Bob, a je možné, že píseň napsal, vymyslel k ní doprovodný text nebo ji v každém případě inspiroval, i když ji nedokázal zaranžovat. Je také známo, že Marley raději dal smlouvu méně šťastnému příteli, než aby se obával, že nahrávací společnost, kterou neměl rád, vydělá na písni peníze. V roce 1972 podepsal Bob Marley smlouvu s vydavatelstvím Island Records Chrise Blackwella a chtěl, aby se jeho nové písně nedostaly do rukou bývalého producenta Cayman Music Dannyho Simse. A pokud Marley o někom prohlásil, že je „součástí jeho života“, znamenalo to, že má na mysli někoho, koho skutečně považuje za mimořádně dobrého přítele nebo blízkého příbuzného.

„No Woman No Cry“ se časem (po Bobově smrti) stala natolik zlatým vejcem, že se několik let po smrti Boba Marleyho rozpoutala bitva o práva. Spor skončil tím, že pozůstalost, tedy Rita Marley, získala plnou kontrolu nad zákonnými právy k této písni. Mnoho lidí se snažilo podat svůj pohled na to, jak vznikly mnohé Marleyho písně, včetně Vivien Goldmanové, která napsala studii o Bobu Marleym. Poukázala na to, že Marley byl člověk, který zachycoval sny, naděje, emoce a skutečné události, které v sobě nosili lidé kolem něj, a Vincent Ford byl skutečným mozkem. V 60. a na počátku 70. let provozoval Ford v kingstonských chudinských čtvrtích jakousi vývařovnu a nízkonákladovou kavárnu pro mladé lidi s názvem Casbah. Trojice Wailers ve složení Peter Tosh, Bunny Wailer a Bob Marley zde pobývala téměř nepřetržitě po večerech a nocích a Bob vypověděl, že ho Ford během prvních let Bobova pobytu v Kingstonu mnohokrát prakticky zachránil před hladem, a právě do Fordovy polévkárny pozval Bob snoubenku Ritu Andersonovou (Marley), když spolu na podzim 1965 měli první romantické schůzky. Sám Bob Marley strávil stovky hodin o samotě v rozhovorech o hudbě, poselství a náboženství s Vincentem Fordem a píseň „No Woman No Cry“ je často považována za nejosobnější text, který Marley natočil; obvykle měl mezi sebou a posluchači nějakou bariéru – showbyznys, náboženství, revolta, my versus oni atd., zatímco „No Woman No Cry“ má silné autobiografické prvky.

Následujícího roku vydali Bob Marley & The Wailers živé album Live!, nahrané 18. července 1975 v londýnském Lyceum Theatre během turné Natty Dread. Byly zařazeny také písně ze studiového alba Burnin‘ a dosud nejlepší nahraná verze skladby „Trenchtown Rock“. Součástí alba byla také verze písně „No Woman No Cry“, která se tentokrát dostala do první čtyřicítky britské hitparády.

Rastaman Vibration (1976) bylo další album, které Marley vydal u Island Records. Toto album je zpětně považováno za reggae LP, které neobsahovalo jedinou průměrnou skladbu – „Positive Vibration“, „Roots, Rock Reggae“, „Johnny Was“, „Cry To Me“, „Want More“, „Crazy Baldhead“, „Who The Cap Fit“, „Night Shift“, „War“, „Rat Race“. Žádná z písní se však nestala jasným hitem. Přestože fanoušci nenašli z alba žádný singl, na který by se mohli spolehnout, podařilo se Rastaman Vibration dostat do první desítky nejprodávanějších alb v USA. Píseň „Cry To Me“ se podle znalců reggae mohla stát hitem, kdyby vyšla jen jako singl… Představil se nový a bojovnější Bob Marley, a to jak z hlediska výběru písní, tak i designu alba. Byla to také první LP deska Boba Marleyho, která se ve Švédsku prodávala, a to i v omezeném výběru obchodních domů v malých městech. Rok 1976 byl vlastně průlomovým rokem reggae kolegy Burning Spearse a reggae obecně zažilo svůj mezinárodní průlom v roce 1976, kdy byly jamajské hitparády uzavřeny kvůli politickému násilí a zločinu, které v tom roce rozvrátily jamajský nahrávací průmysl i jamajskou společnost, protože rostoucí reggae publikum se seznámilo s písněmi jako „War Ina Babylon“ Maxe Romea, „Police and Thieves“ Juniora Murvina a „Legalize It“ Petera Toshe. Marley a jeho kapela pracovali na Jamajce po většinu roku 1976 na zdokonalení LP a písně byly smíchány v legendárních kingstonských studiích, která vlastnili Harry Johnson a Joe Gibbs. U mixážních stolů seděli Sylvan Morris, Errol Thompson a další špičkoví hudební inženýři.

Uprostřed toho všeho se Marley sám stal obětí rostoucího politického násilí a pravidelných pouličních bojů, v nichž dva politici s diametrálně odlišnými názory na jamajskou politiku (zda se má Jamajka z hlediska budoucího rozvoje přiklonit ke Kubě, nebo k USA) byli podporováni plně ozbrojenými gangy (Tivoli a Jungle) starších teenagerů a mladých mužů. Kapela byla požádána, aby zahrála na reggae festivalu v Kingstonu s názvem Smile Jamaica, což byl pravděpodobně záměr, který měl zmírnit nálady. Koncert byl naplánován na 5. prosince 1976, tedy uprostřed závěrečné části vyhrocené volební kampaně. Mnozí se pravděpodobně obávali, že Marley – nyní nejznámější světový mluvčí reggae a rastafari – se přidá na stranu jednoho nebo druhého tábora, a 3. prosince večer vtrhlo do Marleyho domu několik ozbrojených mužů. Při útoku utrpěli Marley a jeho žena Rita lehká střelná zranění, ale manažer Don Taylor a přítel Lewis Griffith byli zraněni vážně.Navzdory dvěma střelným zraněním se Marley rozhodl 5. prosince vystoupit se svou kapelou, ale opustil zemi a usadil se ve Velké Británii. Bylo to vyhnanství, které trvalo 18 měsíců. V této době, převážně v Londýně, nahrál Bob Marley & The Wailers alba Exodus (1977) a Kaya (1978), dvě desky, které byly ve Velké Británii i ve zbytku Evropy přijaty s velkým nadšením.

Na Jamajku Marley znovu vkročil až v dubnu 1978, kdy se vrátil, aby zahrál na slavném mírovém koncertu One Love (známém také jako Heartland Reggae), kde si na pódiu podali ruce premiér Michael Manley a vůdce opozice Edward Seaga – toto gesto však neukončilo politické násilí mezi stoupenci obou politiků (těžce ozbrojenými gangstery, kteří ovládali různé části Kingstonu).

Na přelomu 70. a 80. let podnikli Bob Marley and The Wailers několik světových turné, během nichž navštívili Švédsko a Gröna Lund (třikrát) a také Skandinávii. Z turné v roce 1978 existuje dvojalbum Babylon by Bus. Celkem odehráli asi 360 koncertů.

V únoru 1977 si Bob Marley při fotbalovém zápase s přáteli poranil prst na noze. Zranění, které měl částečně pod nehtem na noze, se na poměrně jednoduchou ránu hojilo špatně a brzy se ukázalo, že se spíše zhoršuje, než zlepšuje. Důvodem byl dřívější výskyt rakoviny v palci u nohy. Kdyby se Marley během zápasu nezranil, rakovina by se pravděpodobně vyvinula nepozorovaně. Marley zemřel předčasně na rakovinu mozku 11. května 1981 v 11:30 místního času v nemocnici v Miami.

Maligní melanom

Marley se rozhodl navštívit lékaře a po biopsii kůže mu byla stanovena diagnóza maligního melanomu, což je forma rakoviny kůže, která postihuje téměř výhradně lidi se světlou pletí, a to zejména zrzavé a pihovaté lidi se zrzavými vlasy, což se o Bobu Marleym říci nedá. Zvýšené riziko maligního melanomu však existuje u osob, které se v dětství silně spálily na slunci, u osob s více než 50 zjevnými mateřskými znaménky a u osob, které mají v rodině výskyt této rakoviny. Marleyho otec, který byl anglo-irského původu, tak mohl být nositelem genu pro rakovinu kůže.

V Kingstonu i v Miami mu dermatologové doporučili amputaci palce, což Marley z náboženských důvodů odmítl. Jedním z nejdůležitějších biblických veršů pro věřící rastafari je Leviticus 21,5, který četl rastafarián, který: „Rastafarián si nesmí holit žádnou část hlavy, stříhat vousy ani řezat maso na těle.“ Marley navíc tvrdil, že s amputovaným palcem na noze by mohl mít potíže při vystupování na pódiu. Dalším důvodem je prý jeho velká láska k fotbalu. Nakonec však souhlasil s odříznutím malé části prstu, po kterém byla rakovina považována za vyléčenou.

Marleyho rozhodnutí ovlivnil i další princip rastafariánství, a sice víra, že skutečně svaté osoby žijí dál ve svých fyzických tělech. Přijmout smrt znamená pozvat si ji; odmítnout smrt vede k věčnému životu. Možná právě proto se hvězdy reggae jako Marley a Peter Tosh nikdy nezúčastňovaly pohřbů a nepsaly závěti, což samozřejmě vedlo k potížím při rozdělování dědictví. Podle Bunnyho Wailera byl Bob také člověk, který rád nechával věci otevřené. Bunny věřil, že až Bob zemře, ukáže se, kdo ho skutečně miloval a kdo chtěl peníze nejvíc.

Kaya a zrychlující se život na turné

V roce 1978 vydali Bob Marley & The Wailers trochu jiné, jemněji laděné album Kaya, které obsahovalo milostné písně jako „Is This Love“, „She’s Gone“ a „Satisfy My Soul“, pocty ganje jako „Kaya“ a „Easy Skanking“ a sebereflexivní písně jako „Sun Is Shining“, „Misty Morning“ a „Running Away“. Ve stejném roce vyšlo také dvojalbum Babylon By Bus. Nahrávka vznikla během čtyř koncertů v severozápadní Evropě, v Paříži, Londýně, Amsterdamu a Kodani. Kapelu tvořili Bob Marley, Carlton Barrett na bicí, Aston Barrett na basovou kytaru, Tyrone Downie na klávesy, Julian Marvin na sólovou kytaru, Alvin „Seeco“ Patterson na bicí, Al Anderson na sólovou kytaru, Earl Wire Lindo na varhany a klavinet a sbor The I-Threes, který tvořily Marcia Griffiths, Judy Mowatt (také choreografka kapely) a Marleyho manželka Rita Marley).

V dubnu 1978 se Marley vrátil na Jamajku, aby vystoupil na mírovém koncertu One Love, a ještě téhož roku mu OSN udělila medaili za mír. Později téhož roku poprvé vystoupil ve svém domově i v domově všech ostatních rastafariánů – v Africe. Bob Marley & The Wailers hráli v Keni, Etiopii a Zimbabwe.

Rakovina a kolaps

V roce 1979 vyšlo LP album Survival a v roce 1980 Uprising. V roce 1980 se Marleyho celkový stav výrazně zhoršil. Lékařská vyšetření ukázala, že rakovina prstu na noze se rozšířila do celého těla a způsobila zhoubné dceřiné nádory v játrech a střevech. O několik měsíců později mu byla zjištěna rakovina i v mozku. V září 1980 málem omdlel během koncertu v New Yorku a druhý den zkolaboval při každodenním běhu. V nemocnici lékaři zjistili, že Marleyho nádor na mozku se zvětšil a zbývá mu méně než měsíc života. Žil však ještě téměř osm měsíců.

Marley chtěl pokračovat v turné po USA a 22. září 1980 odehrál se skupinou pozoruhodný závěrečný koncert v Pittsburghu. Bob chtěl pokračovat, ale jeho žena Rita a několik členů kapely odmítli. Nejhlouběji věřící členové skupiny se však jen těžko smiřovali s tím, že by Marley, kterého považovali za svatého rastamana, mohl onemocnět a zemřít. Judy Mowattová, která byla s Marleym na pódiu během jeho posledních koncertů, říká, že zpíval Lord, I’ve Got to Keep On Moving stále dokola, i když tato píseň nebyla v repertoáru. Bob se smířil s tím, že zemře, ale Judy a kapela nedokázali pochopit, že on – jeden z předních světových rasta – mluví o smrti, o smrti fyzického těla.

Po svém posledním vystoupení v Pittsburghu 22. září 1980 navštívil Marley Etiopii ještě jednou. Poté, 4. listopadu 1980, byl Robert Nesta Marley údajně pokřtěn v Miami Yesehaqem, arcibiskupem severoamerické enklávy etiopské pravoslavné církve, a Marley se stal členem stejné křesťanské církve, k níž patřil a kterou zaštiťoval etiopský císař Haile Selassie. Kdyby se tak nestalo, Marley by nikdy nebyl pohřben jako etiopský křesťan. Arcibiskup Yesehaq, který byl kdysi vyslán na Jamajku, aby tam založil etiopskou církev a přesvědčil rastafariány, aby přestali uctívat Selassieho, vypověděl, že se Marley několikrát pokusil pokřtít ve svém rodném městě Kingstonu. Marley však pokaždé vycouval, a to podle Yesehaqa proto, že mu bylo vyhrožováno. Když vyšlo najevo, že umírá, tlak polevil. Bob byl pokřtěn ve Spojených státech pouze v přítomnosti svých nejbližších příbuzných: manželky Rity a svých čtyř nejstarších dětí, a nechtěl, aby se o křtu, který znamená „světlo Trojice“, dozvěděla veřejnost. Jméno Haile Selassie znamená moc Trojice. Bobovo nové jméno, které tedy znamená „světlo Selassieho“, odkazuje na Bobovu touhu šířit po celém světě poselství světla Haile Selassieho neboli ‚Igzee’abihier , což v amharštině znamená Pán a Otec národa („Národ“ by měl být chápán ve smyslu „Svět“.

Podle arcibiskupa Yesehaqa byl na Marleyho vyvíjen takový tlak ze strany ostatních rastafariánů, že ani po cestě po Etiopii a zbytku Afriky, kde viděl větší bídu a chudobu než na Jamajce, nebyl ochoten vrátit se ke křesťanství a zničit tak sny mnoha lidí. Pochopil však, že Selassie byl křesťanský císař, a ne Bůh nebo Kristus. Uvědomil si, že poznámky starších jamajských rastafariánů o tom, že Selassie, který rozhodně odmítal své údajné božství, je podvodník nebo babylonský trik, jsou jen plané řeči. Bobovu konverzi potvrzují i Judy Mowattová a Marleyho přítel, hudební producent Tommy Cowan. Bobova manželka Rita se k tomu nevyjádřila, ale sama zůstala rastafariánkou.

Kostel Selassie na Jamajce

Přestože byl Marley prakticky na smrtelné posteli, myšlenka, že Selassie je cestou ke Kristu, mu nebyla cizí. Etiopský císař byl natolik rozhořčen tím, že ho jedna jamajská náboženská sekta uctívá jako Mesiáše, že povolil založení etiopské křesťanské církve na Jamajce. Církev měla rastafariány odvést od uctívání Selassieho a uznat Ježíše Krista za Spasitele všech lidí. Selassie a církev chtěli také ukončit posvátné bylinkářství. Většina rastafariánů obvinila etiopskou křesťanskou církev, že opustila chudé a potřebné, které se Bible snaží chránit. Mnozí také považovali etiopskou církev za základnu, která vysílala křesťanské infiltrátory do rastafariánských komunit.

Marley a Ježíš

Tommy Cowan poukázal na to, že Marley ve skutečnosti nahrál pouze jednu píseň, která přímo odporuje Ježíši, nebo alespoň Ježíši bílého útlaku, a to píseň „Get Up, Stand Up“, kterou napsal společně s Peterem Toshem. Text písně, který je vytištěn na obalu LP alba Burnin‘, zní: „We sick an‘ tired of-a your ism-schism game, Dyin‘ ‚n‘ goin‘ to heaven in-a Jesus‘ name, lord, We know when we understand Almighty god is a living man“. Album Boba Marleyho pak pomalu získává obecnější náboženský nádech. Poslední dvě alba obsahují písně s dualistickou perspektivou: my a oni, nevinní a Babylon, bohatí a chudí atd., stejně jako písně, které zdůrazňují potřebu jednotné, mírové Afriky – nejen pro Afričany v Africe, ale pro všechny Afričany na světě.

Titulní skladba alba Exodus (1977) je nejsilnější Marleyho písní, která se vrací do Afriky, s přímou výzvou: Go! Na téže desce se nachází píseň „So many things to say“, v níž Marley zpívá „I’ll never forget no way how they crucified Jesus Christ“. Rastafarián – a zvláště ne Bob Marley v tomto období svého života – nemůže připustit, že by císař Haile Selassie mohl zemřít, a proto se ukřižování nemůže vztahovat na něj, ale na Ježíše Krista, o němž se vypráví v Novém zákoně, s tím rozdílem, že Ježíš byl černoch (měl stejnou barvu pleti jako většina dnešních Etiopanů). Exodus také obsahuje sugestivní a duchovní „přírodní mystiku“. Na LP Survival (1979) Marley v několika písních vyjadřuje poznání, že návrat do Afriky, která je chudým kontinentem se spoustou občanských válek a rozporů, není pro Afroameričany tak bezproblémový. To se musí změnit jako první a nástrojem je rastafari. Píseň „One Drop“ obsahuje text „Give us the teachings of His Majesty, for we no want no devil philosophy“, který lze velmi dobře interpretovat tak, že Marley chce, abychom naslouchali Selassieho křesťanskému učení. Poslední deska, kterou Marley vydal ještě za svého života, byla Uprising. Texty alba jsou obtížně interpretovatelné a žádná z písní nemá typické rastafariánské poselství. Text písně obsahuje mnoho odkazů na vodu, lásku a dveře, které jsou vždy otevřené. V písni „Coming In From The Cold“ je text „Don’t you know, When one door is closed, don’t you know many more is open“. Je to obecné náboženské poselství, ale také křesťanské. V písni „Zion Train“ se zpívá: „Dva tisíce let historie, černé historie, se nedá tak snadno vymazat.“ Zejména etiopská církev, která je jednou z nejstarších křesťanských církví na světě, má 2000 let černé historie.

Od smrti Boba Marleyho přibyl další „dům“ neboli interpretace rastafari. Věřící si říkají naplnění rastafariáni a zesnulého etiopského císaře Haile Selassieho považují za Ješuu neboli Krista, ale nikoli za božského. Selassie je považován za dokonalého křesťana, a proto studium Selassieho skutků, řeči a života může člověka přivést blíže k Bohu. Stoupenci se snaží praktikovat učení etiopské pravoslavné církve. Termín Fulfilled Rastas pravděpodobně vymyslela jamajská zpěvačka Judy Mowatt poté, co v polovině 90. let konvertovala od rastafariánství ke křesťanství. Tvrdila také, že Marley měl vstoupit do etiopské křesťanské církve již dříve, ale nemohl tak učinit kvůli tlaku, kterému čelil jako megafon celého náboženství. To vyvolalo mezi jamajskými rastafariány velký hněv.

Marleyho smrt

Pět dní po křtu Marley odletěl do západního Německa a nechal se v Bavorsku hospitalizovat na klinice kontroverzního lékaře Josefa Issela, který se mu snažil zachránit život. Podle nejstarší dcery Cedelly se Marley cítila velmi špatně a kvůli chemoterapii přišla o dredy, ale přesto sebrala sílu hrát si s dětmi, nasadila si masku Frankensteina a honila své syny a dcery po domě, dokud se všichni nehihňali smíchy. Cedella také řekla, že její otec nikdy dítě neuhodil; věřil, že s dítětem se dá vždy domluvit, pokud se naučíte jeho řeč. Rakovina však byla příliš pokročilá a Marley se rozhodl odletět domů, aby zemřel na Jamajce. Jeho stav se však během letu stal bezprostředně životu nebezpečným a místo přestupu v Miami byl převezen do nemocnice, kde 11. května 1981 v 11:30 místního času zemřel. Jeho poslední slova, která řekl svému synovi Davidovi (Ziggy Marley), zněla: „Za peníze si život nekoupíš.“

Bob Marley byl pohřben v etiopské ortodoxní církvi a je pohřben v komunitě Nine Miles, kde se narodil, a k jeho hrobu se sjíždí mnoho lidí. Rita Marley, vdova po Bobu Marleym, zařídila vydání nedokončeného alba Boba Marleyho Confrontation z roku 1983. Jeho hudba žije dál a má mnoho fanoušků po celém světě.

Ziggy, Stephen, Sharon a Cedella založili skupinu The Melody Makers už jako děti, kdy cvičili a nahrávali v domácím nahrávacím studiu svého otce. Ziggy a Stephen byli poměrně úspěšní s řadou sólových alb, ale nejúspěšnější byl nejmladší nevlastní bratr Damian „Junior Gong“. Všichni jsou držiteli cen Grammy. V roce 2008 vystoupilo všech pět synů, kteří hrají reggae – David(Ziggy), Stephen, Julian, Ky-Mani a Damian – poprvé společně na pódiu. Dnes žije téměř celý klan na Floridě, hlavně proto, že život na Jamajce se stal pro úspěšné umělce nebezpečným.

Zdroje

  1. Bob Marley
  2. Bob Marley
  3. ^ läs online, The Guardian.[källa från Wikidata]
  4. We wrześniu 2012 roku podobna tablica została odsłonięta na budynku przy The Circle Street 15 w dzielnicy Brent, gdzie w roku 1972 Marley pomieszkiwał wraz z Toshem, Wailerem i braćmi Barrett.
  5. Według niektórych źródeł (m.in. D. Moskovitz: The Words and Music of Bob Marley) przesłuchanie to miało miejsce w sierpniu 1963 roku.
  6. Son père l’a baptisé Robert en hommage à son frère, mais sa mère préférait Nesta qu’elle utilisa pendant toute sa vie. Le prénom « Robert » s’imposa lors de la délivrance d’un passeport en 1966. L’officier jugea que Nesta, trop peu courant, sonnait féminin, et changea l’ordre des prénoms. D’où son surnom de Bob, diminutif de Robert.
  7. «Bob Marley: 40 anos sem o rei do reggae – Metro 1». Bob Marley: 40 anos sem o rei do reggae – Metro 1. Consultado em 14 de fevereiro de 2022
  8. McHugh, Catherine. «7 Fascinating Facts About Bob Marley». Biography (em inglês). Consultado em 9 de maio de 2021
  9. «When Haile Selassie went to Jamaica in 1966». africasacountry.com (em inglês). Consultado em 9 de maio de 2021
  10. Riepl, Martin (6 de setembro de 2016). «O dia em que tentaram matar Bob Marley com um tiro no coração». BBC News Brasil
  11. Riepl, Martin (5 de setembro de 2016). «El día que intentaron matar a Bob Marley de un balazo en el corazón». BBC News Mundo (em espanhol)
Ads Blocker Image Powered by Code Help Pro

Ads Blocker Detected!!!

We have detected that you are using extensions to block ads. Please support us by disabling these ads blocker.