Rakousko-Uhersko

Souhrn

Rakousko-Uhersko, často označované jako Rakousko-Uhersko nebo duální monarchie, bylo konstituční monarchií a velmocí ve střední Evropě.Vzniklo na základě rakousko-uherského kompromisu z roku 1867 po prusko-rakouské válce a zaniklo krátce po porážce v první světové válce.

V Rakousku-Uhersku vládl rod Habsburků a představovalo poslední fázi ústavního vývoje habsburské monarchie. Bylo mnohonárodnostním státem a jednou z hlavních evropských mocností té doby. Rakousko-Uhersko bylo s rozlohou 621 538 km2 (239 977 km2) druhou geograficky největší zemí v Evropě po Ruské říši a třetí nejlidnatější (po Rusku a Německé říši). Říše vybudovala čtvrtý největší strojírenský průmysl na světě po Spojených státech, Německu a Velké Británii. Rakousko-Uhersko se také stalo třetím největším světovým výrobcem a vývozcem elektrických domácích spotřebičů, elektrických průmyslových zařízení a energetických přístrojů pro elektrárny (po Spojených státech a Německém císařství).

Jejím jádrem byla duální monarchie, která byla skutečnou unií mezi Cisleithanií, severní a západní částí bývalého Rakouského císařství, a Uherským královstvím. Po reformách z roku 1867 byly rakouský a uherský stát mocensky rovnocenné. Oba státy vedly společnou zahraniční, obrannou a finanční politiku, ale všechny ostatní vládní kompetence byly rozděleny mezi příslušné státy. Třetí složkou unie bylo Chorvatsko-slavonské království, autonomní oblast pod uherskou korunou, která v roce 1868 sjednala chorvatsko-uherské vyrovnání. Po roce 1878 se Bosna a Hercegovina dostala pod společnou rakousko-uherskou vojenskou a civilní správu, až byla v roce 1908 plně anektována, což vyvolalo bosenskou krizi mezi ostatními mocnostmi.

Rakousko-Uhersko bylo jednou z ústředních mocností v první světové válce, která začala vyhlášením války Rakousko-Uherskem Srbskému království 28. července 1914. To bylo fakticky rozpuštěno již v době, kdy vojenské úřady podepsaly 3. listopadu 1918 příměří ve Villa Giusti. Uherské království a První rakouská republika byly považovány za její nástupce de iure, zatímco nezávislost západních a jižních Slovanů říše jako První československé republiky, Druhé polské republiky, respektive Království Jugoslávie, a většinu územních požadavků Rumunského království a Italského království uznaly v roce 1920 také vítězné mocnosti.

Rakousko-uherský kompromis z roku 1867 (německy nazývaný Ausgleich a maďarsky Kiegyezés), který zahájil duální uspořádání říše na místě bývalého Rakouského císařství (1804-1867), vznikla v době, kdy Rakousko ztrácelo na síle a moci – jak na Apeninském poloostrově (v důsledku druhé italské války za nezávislost v roce 1859), tak mezi státy bývalého Německého spolku, který byl po prusko-rakouské válce v roce 1866 nahrazen Severoněmeckým spolkem pod vedením Pruska jako dominantní německy mluvící mocností a Rakouské císařství zatím zůstalo mimo. plnou suverenitu Uherského království, kterou ztratilo po maďarské revoluci v roce 1848.

Dalšími faktory ústavních změn byla pokračující nespokojenost Maďarů s vládou z Vídně a rostoucí národní uvědomění ostatních národností (resp. etnik) rakouského císařství. Nespokojenost Maďarů částečně pramenila z toho, že Rakousko s ruskou podporou potlačilo maďarskou liberální revoluci z let 1848-49. Nespokojenost s rakouskou vládou však v Uhrách rostla již mnoho let a měla mnoho dalších příčin.

Koncem padesátých let 19. století bylo velké množství Maďarů, kteří podporovali revoluci v letech 1848-49, ochotno přijmout habsburskou monarchii. Argumentovali tím, že Uhry sice mají právo na plnou vnitřní nezávislost, ale podle Pragmatické sankce z roku 1713 jsou zahraniční záležitosti a obrana „společné“ pro Rakousko i Uhry.

Po rakouské porážce u Königgrätzu si vláda uvědomila, že se musí usmířit s Uhrami, aby znovu získala status velmoci. Nový ministr zahraničí hrabě Friedrich Ferdinand von Beust chtěl uzavřít patová jednání s Maďary. V zájmu zajištění monarchie zahájil císař František Josef jednání o kompromisu s uherskou šlechtou vedenou Ferencem Deákem. Dne 20. března 1867 začal obnovený uherský sněm v Pešti jednat o nových zákonech, které měly být přijaty 30. března. Uherští představitelé však přijali 8. června císařovu korunovaci uherským králem jako nutnost, aby zákony byly přijaty v rámci zemí Svaté koruny uherské. Dne 28. července František Josef jako nový uherský král nové zákony schválil a vyhlásil, čímž oficiálně vznikla duální monarchie.

Oficiální název říše byl v němčině: Österreichisch-Ungarische Monarchie a v maďarštině: Rakousko-Uherská monarchie, i když v mezinárodních vztazích se používalo Rakousko-Uhersko (maďarsky Ausztria-Magyarország). Rakušané používali také názvy k. u. k. Monarchie (česky: k. u. k. monarchie) (maďarsky: Császári és Királyi Osztrák-Magyar Monarchia) a Podunajská monarchie (maďarsky: Dual-Monarchia) a Dvojitá orlice (maďarsky: Kétsas), ale žádný z nich se nerozšířil ani v Maďarsku, ani jinde.

Plný název říše používaný ve vnitřní správě zněl Království a země zastoupené v říšské radě a země Svaté uherské koruny svatoštěpánské.

Od roku 1867 odrážely zkratky v názvech úředních institucí v Rakousku-Uhersku jejich odpovědnost:

Z rozhodnutí Františka Josefa I. z roku 1868 nesla říše oficiální název Rakousko-Uherská monarchie.

Přehled

Kompromis přeměnil habsburské panství ve skutečnou unii mezi Rakouským císařstvím („Zeměmi zastoupenými v Říšské radě“ neboli Cisleithanií) v západní a severní polovině a Uherským královstvím („Zeměmi svatoštěpánské koruny“ neboli Transleithanií) ve východní polovině. Obě poloviny měly společného panovníka, který vládl jako císař rakouský v západní a severní části a jako král uherský Zahraniční vztahy a obrana byly řízeny společně a obě země také vytvořily celní unii. Všechny ostatní státní funkce měly být řešeny samostatně každým z obou států.

Některé regiony, například polská Halič v rámci Cisleithanie a Chorvatsko v rámci Transleithanie, měly autonomní status a každá z nich měla své vlastní vládní struktury (viz: Polská autonomie v Haliči a Chorvatsko-uherské vyrovnání).

Rozdělení mezi Rakouskem a Uherskem bylo tak výrazné, že neexistovalo společné občanství: člověk byl buď rakouským, nebo uherským občanem, nikdy ne oběma. To také znamenalo, že existovaly vždy samostatné rakouské a maďarské pasy, nikdy ne jeden společný. V Chorvatsko-slavonském království se však nepoužívaly ani rakouské, ani uherské pasy. Místo toho království vydávalo vlastní pasy, které byly psány chorvatsky a francouzsky a byl na nich vyobrazen znak Chorvatsko-slavonsko-dalmatského království. Chorvatsko-Slavonsko mělo také výkonnou autonomii v oblasti naturalizace a občanství, které bylo pro občany království definováno jako „uhersko-chorvatské občanství“. Není známo, jaké pasy se používaly v Bosně a Hercegovině, která byla pod kontrolou Rakouska i Maďarska.

Uherské království mělo vždy samostatný parlament, Uherský sněm, a to i po vzniku Rakouského císařství v roce 1804. Správa a vláda Uherského království (až do uherské revoluce v letech 1848-49) zůstala z velké části nedotčena vládní strukturou zastřešujícího Rakouského císařství. Uherské centrální vládní struktury zůstaly dobře odděleny od rakouské císařské vlády. Země byla řízena Uherskou poručenskou radou (Gubernium) – sídlící v Prešpurku a později v Pešti – a Uherskou dvorskou kanceláří ve Vídni. Uherská vláda a uherský parlament byly po maďarské revoluci v roce 1848 pozastaveny a obnoveny po rakousko-uherském kompromisu v roce 1867.

Vídeň sloužila jako hlavní město monarchie. Cislajtánská (rakouská) část obsahovala přibližně 57 % celkového počtu obyvatel a větší podíl hospodářských zdrojů ve srovnání s uherskou částí.

Rakousko-Uhersko mělo tři části:

Prvním premiérem Maďarska po uzavření kompromisu byl hrabě Gyula Andrássy (1867-1871). Byla obnovena stará uherská ústava a František Josef byl korunován uherským králem. Andrássy dále působil jako ministr zahraničí Rakouska-Uherska (1871-1879).

Říše se stále více opírala o kosmopolitní byrokracii, v níž hráli důležitou roli Češi, podporovaní loajálními elementy, včetně velké části německé, maďarské, polské a chorvatské šlechty.

Po roce 1878 byla Bosna a Hercegovina pod rakousko-uherskou vojenskou a civilní správou až do její úplné anexe v roce 1908, která vyvolala bosenskou krizi mezi ostatními mocnostmi. Severní část osmanského sandžaku Novi Pazar byla v tomto období rovněž pod faktickou společnou okupací, ale rakousko-uherská armáda se v rámci anexe Bosny stáhla. Anexe Bosny vedla také k uznání islámu jako oficiálního státního náboženství vzhledem k muslimskému obyvatelstvu Bosny.

Společná vláda

Společná vláda (oficiální název Ministerská rada pro společné záležitosti, německy Ministerrat für gemeinsame Angelegenheiten) vznikla v roce 1867 v důsledku rakousko-uherského kompromisu. Rakouská vláda, která do té doby vládla v monarchii, se stala vládou rakouské části a pro uherskou část byla vytvořena jiná vláda. Společná vláda byla vytvořena také pro několik málo záležitostí společné národní bezpečnosti – společnou armádu, námořnictvo, zahraniční politiku a císařskou domácnost a celní unii. Skládala se ze tří císařských a královských společných ministerstev (k.u.k. gemeinsame Ministerien ):

Předsedajícím byl ministr císařské a královské domácnosti a zahraničních věcí (s výjimkou případů, kdy byl přítomen panovník a vedl jednání sám), a byl tak de facto společným předsedou vlády. Od roku 1869 byli členy společné vlády také premiéři rakouské a uherské poloviny monarchie. Zasedání se obvykle účastnil i náčelník generálního štábu (bez hlasovacího práva), neboť mu byla podřízena zpravodajská služba (Evidenzbureau). V případě potřeby se zasedání mohli účastnit i ministři a vysocí úředníci rakouské a uherské vlády, rovněž však bez hlasovacího práva. Kromě rady volil rakouský a uherský parlament každý delegaci o 60 členech, která se scházela samostatně a hlasovala o výdajích ministerské rady, což oběma vládám poskytovalo vliv ve společné správě. Ministři se však nakonec zodpovídali pouze panovníkovi, který měl konečné rozhodnutí v otázkách zahraniční a vojenské politiky.

Překrývání odpovědností mezi společnými ministerstvy a ministerstvy obou polovin způsobovalo třenice a neefektivitu. Překrýváním trpěly zejména ozbrojené síly. Ačkoli jednotná vláda určovala celkové směřování armády, rakouská a uherská vláda měly i nadále na starosti nábor, zásobování a výcvik. Každá z vlád tak mohla mít silný vliv na společné vládní povinnosti. Ukázalo se, že každá polovina duální monarchie je docela dobře připravena narušit společné operace, aby prosadila své vlastní zájmy.

V roce 1878 Berlínský kongres podřídil Bosenský vilájet Osmanské říše rakousko-uherské okupaci. Region byl formálně anektován v roce 1908 a byl spravován Rakouskem a Maďarskem společně (tzv. kondominium). Generální guvernér Bosny a Hercegoviny byl vždy armádním důstojníkem, ale byl především vedoucím civilní správy v provincii (Bosenský úřad, německy Bosnische Amt) a byl podřízen společnému ministerstvu financí (protože společná vláda postrádala ministerstvo vnitra). Bosna obdržela zemský statut (Landesstatut) se zřízením zemského sněmu, volební a jednací řád sněmu, spolkový zákon, zákon o veřejných schůzích a zákon zabývající se okresními zastupitelstvy. Podle tohoto statutu tvořila Bosna a Hercegovina jednotné správní území pod odpovědným vedením a dohledem ministerstva financí duální monarchie ve Vídni.

Parlamenty

V Uhrách a Rakousku existovaly samostatné parlamenty, každý s vlastním předsedou vlády: uherský sněm (obecně známý jako Národní shromáždění) a říšská rada (německy Reichsrat) v Cisleithanii. Každý parlament měl svou vlastní výkonnou vládu, kterou jmenoval panovník. V tomto smyslu zůstalo Rakousko-Uhersko pod autokratickou vládou, neboť císař-král jmenoval rakouské i uherské ministerské předsedy spolu s jejich kabinety. Tím se obě vlády staly odpovědnými císaři-králi, protože ani jedna polovina nemohla mít vládu s programem, který by byl v rozporu s názory monarchy. Císař-král mohl například jmenovat neparlamentní vlády nebo udržet u moci vládu, která neměla parlamentní většinu, aby zablokoval vznik jiné vlády, s níž nesouhlasil.

Říšská rada byla dvoukomorová: horní komorou byla panská sněmovna (německy Herrenhaus) a dolní komorou poslanecká sněmovna (německy Abgeordnetenhaus). Členové Poslanecké sněmovny byli voleni systémem „kurií“, který převážil zastoupení ve prospěch bohatých, ale postupně byl reformován, až bylo v roce 1906 zavedeno všeobecné volební právo pro muže. Aby se zákony staly zákony, musely být schváleny oběma komorami, podepsány příslušným ministrem vlády a poté jim císař udělil královský souhlas.

Sněm (Sabor) Bosny a Hercegoviny vznikl v roce 1910. Jeho složení tvořila jediná komora, volená na principu reprezentace zájmů. Měl 92 členů. Z nich 20 tvořili zástupci všech náboženských vyznání, předseda Nejvyššího soudu, předseda Advokátní komory, předseda Obchodní komory a starosta Sarajeva. Kromě nich bylo 72 poslanců, které volily tři kurie neboli volební skupiny. První kurii tvořili velcí vlastníci půdy, nejvyšší daňoví poplatníci a lidé, kteří dosáhli určitého vzdělání bez ohledu na výši odváděných daní. Do druhé kurie patřili obyvatelé měst, kteří neměli právo volit v první kurii, a do třetí obyvatelé venkova, kteří byli diskvalifikováni stejným způsobem. S tímto kuriálním systémem bylo spojeno seskupení mandátů a voličů podle tří dominantních vyznání (katolické, srbské pravoslavné, muslimské). Stoupencům ostatních vyznání bylo přiznáno právo volit s tím či oním náboženským volebním orgánem v rámci kurie, k níž patřili.

Sněm měl velmi omezené zákonodárné pravomoci. Hlavní zákonodárná moc byla v rukou císaře, parlamentů ve Vídni a Budapešti a společného ministra financí. Bosenský sněm mohl předkládat návrhy, které však musely být schváleny oběma parlamenty ve Vídni a Budapešti. Sněm mohl projednávat pouze záležitosti, které se týkaly výhradně Bosny a Hercegoviny; o ozbrojených silách, obchodních a dopravních spojeních, clech a podobných záležitostech rozhodovaly parlamenty ve Vídni a Budapešti. Sněm také neměl žádnou kontrolu nad Národní radou ani nad obecními zastupitelstvy.

Vláda Cisleithanie

Císař duální monarchie v právu císaře rakouského a krále českého, vládce rakouské části říše, oficiálně nazvané Království a země zastoupené v říšském sněmu (Die im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder), v roce 1915 zjednodušeně jen Rakouské země (Österreichische Länder), jmenoval vládu Rakouska. Rakouská ministerstva nesla označení císařsko-královské ministerstvo (sing. k.k. Ministerium), v němž císařský označuje císařův titul císaře a Rakouska a královský jeho titul českého krále. Ústřední orgány se označovaly jako „ministerstvo“ (Ministerium). V roce 1867 se ministerium skládalo ze sedmi ministerstev (zemědělství, náboženství a školství, financí, vnitra, spravedlnosti, obchodu a veřejných prací, obrany). V roce 1896 bylo vytvořeno ministerstvo železnic a v roce 1908 bylo ministerstvo veřejných prací odděleno od ministerstva obchodu. V roce 1917 byla zřízena ministerstva zdravotnictví a sociální péče, která řešila otázky vzniklé v důsledku první světové války. Všechna ministerstva měla název k.k. („císařsko-královské“), což odkazovalo na císařskou korunu rakouskou a královskou korunu českou.

Vláda zahrnovala:

Správní systém v Rakouském císařství se skládal ze tří úrovní: ústřední státní správy, území (Länder) a místní komunální správy. Státní správa zahrnovala všechny záležitosti týkající se práv, povinností a zájmů, „které jsou společné všem územím“; všechny ostatní správní úkoly byly ponechány územím. Konečně obce měly samosprávu ve své vlastní sféře.

Každé ze sedmnácti území Cisleithanie mělo svého úředníka z ústřední vlády, neformálně nazývaného zemský náčelník (Landeschef). Byl jmenován císařem na radu rakouského ministerského předsedy a měl vlastní malý správní úřad. Náčelník hrál na přiděleném území dvojí roli – místodržitele jménem císaře a guvernéra jménem rakouské ústřední vlády. Byl tedy pod dvojím dohledem panovníka a ministerského předsedy, jmenován prvním z nich na radu druhého a mohl být odvolán stejným způsobem nebo podle vlastního uvážení císaře. V pěti korunních zemích – Salcbursku, Korutanech, Kraňsku, Horním a Dolním Slezsku (obecně známém jako rakouské Slezsko) a Bukovině se územní šéf nazýval zemský prezident (Landespräsident) a jeho správní úřad zemská vláda (Landesregierung). Ostatních dvanáct celků v rámci rakouské poloviny monarchie (knížecí hrabství Gorice, markrabství Istrie a svobodné říšské město Terst byly pro správní účely sloučeny do jedné korunní země zvané Pobřežní země (země) nebo Küstenland, tři zemské sněmy zůstaly odděleny) mělo říšskokrálovského státního úředníka (k. d.). k. Statthalter) se správním úřadem zvaným Kancelář státního držitele nebo Státní kancelář (Statthalterei) Ačkoli se oficiální označení lišila, instituce měly naprosto stejné funkce. Státníci byli jmenováni pro České království, Haličské a Lodomerské království, Rakouské arcivévodství po proudu řeky Enns, Rakouské arcivévodství proti proudu řeky Enns, Štýrské vévodství, Moravské markrabství, Tyrolské knížectví (spravované společně s Vorarlberskem) a společnou Pobřežní zemi.

Každá jednotka měla svůj vlastní zemský sněm, nazývaný Landtag, volený voliči (někteří knížecí šlechtici byli samostatně nevolenými poslanci). Císař jmenoval jednoho z jeho členů zemským hejtmanem (tj. zemským premiérem). Landeshauptmann byl předsedou zemského sněmu, a tedy členem zemského zákonodárného sboru. Protože se zemský sněm obvykle scházel na slavnostních zasedáních jednou ročně, volil si tento orgán vlastní Stálou konferenci (Landesausschuss ), která vykonávala jak zákonodárné funkce zemského sněmu (pokud nezasedal), tak kolektivní vládu pro útvary zemské správy. V této roli patřili zemský hejtman a zemský výbor (Landesausschuss) také k zemské výkonné moci a jsou předchůdci moderních zemských vlád rakouských zemí. Mnohé obory zemské správy měly velkou podobnost s obory státní správy, takže se jejich sféry činnosti často překrývaly a dostávaly se do střetu. Tato správní „dvojkolejnost“, jak se jí říkalo, vyplývala do značné míry ze vzniku státu – z větší části dobrovolným spojením zemí, které měly silný smysl pro vlastní individualitu.

Pod tímto územím se nacházel okres (Bezirk) pod vedením okresního hejtmana (Bezirkshauptmann), jmenovaného zemskou vládou. Tito okresní hejtmani sdružovali téměř všechny správní funkce, které byly rozděleny mezi jednotlivá ministerstva. Každý okres se dělil na několik obcí (Ortsgemeinden), z nichž každá měla svého voleného starostu (Bürgermeister). Devět statutárních měst bylo autonomními jednotkami na úrovni okresu.

Složitost tohoto systému, zejména překrývání státní správy a územní samosprávy, vedla ke snahám o správní reformu. Již v roce 1904 prohlásil premiér Ernest von Koerber, že má-li státní aparát fungovat i nadále, je nezbytná úplná změna principů správy. Posledním aktem Richarda von Bienertha ve funkci rakouského premiéra v květnu 1911 bylo jmenování komise jmenované císařem, která měla vypracovat plán správní reformy. Císařský reskript nepředstavil reformy jako naléhavou záležitost ani nenastínil jejich celkovou filozofii. Uvádělo se v něm, že neustálý společenský pokrok klade na správu zvýšené nároky, tj. předpokládalo se, že reforma je nutná kvůli měnící se době, nikoliv kvůli základním problémům správní struktury. Reformní komise se nejprve zabývala reformami, o nichž nebylo sporu. V roce 1912 zveřejnila „Návrhy na vzdělávání státních úředníků“. Komise vypracovala několik dalších zpráv, než její činnost přerušilo vypuknutí první světové války v roce 1914. Teprve v březnu 1918 Seidlerova vláda rozhodla o programu národní autonomie jako základu správní reformy, který však nebyl nikdy realizován.

Vláda Transleithanie

Císař duální monarchie v právu apoštolského krále uherského a krále chorvatského a slavonského, vládce uherské části říše, oficiálně nazvané Země Svaté koruny uherské (A Magyar Szent Korona országai), jmenoval vládu Uher. Uherská ministerstva nesla označení ministerstva Uherského království, která byla v té době … Ministerstvo (sing. Magyar Királyi …minisztérium), v němž Královský znamená císařský titul apoštolského krále Uher. Výkonnou moc v Sedmihradsku měl kabinet odpovědný Národnímu shromáždění, který se skládal z deseti ministrů: předsedy vlády, ministra pro Chorvatsko-Slavonii, ministra vedle krále a ministrů vnitra, národní obrany, náboženství a veřejného školství, financí, zemědělství, průmyslu a obchodu, veřejných prací a dopravy a spravedlnosti. Ministr vedle krále byl zodpovědný za koordinaci s Rakouskem a císařským a královským dvorem ve Vídni. V roce 1889 bylo ministerstvo zemědělství, průmyslu a obchodu rozděleno na samostatná ministerstva zemědělství a obchodu. Ministerstvo veřejných prací a dopravy bylo začleněno do nového ministerstva obchodu.

Vláda zahrnovala:

Od roku 1867 se v důsledku některých restitucí a dalších změn změnilo správní a politické členění zemí patřících uherské koruně. V roce 1868 bylo Sedmihradsko definitivně připojeno k vlastnímu Uhersku a město a okres Fiume si zachovalo status Corpus separatum („oddělené těleso“). „Vojenská hranice“ byla zrušena postupně v letech 1871-1881, přičemž Banát a Šajkaška byly připojeny k vlastnímu Uhersku a chorvatská a slavonská vojenská hranice se připojily k Chorvatsku-Slavonii.

Autonomní vláda, oficiálně Královská chorvatsko-slavonsko-dalmatská zemská vláda (chorv: Zemaljska vlada nebo Kraljevska hrvatsko-slavonsko-dalmatinska zemaljska vlada) byla založena v roce 1869 se sídlem v Záhřebu. Autonomní vláda zahrnovala:

Pokud jde o místní samosprávu, Uhersko bylo tradičně rozděleno na přibližně sedmdesát žup (chorvatsky županija) a řadu okresů a měst se zvláštním statutem. Tento systém byl reformován ve dvou etapách. V roce 1870 byla zrušena většina historických privilegií územního členění, ale stávající názvy a území byly zachovány. V té době existovalo celkem 175 územních jednotek: Bylo vytvořeno 65 žup (49 ve vlastním Uhersku, 8 v Sedmihradsku a 8 v Chorvatsku), 89 měst s městskými právy a 21 jiných typů obcí (3 ve vlastním Uhersku a 18 v Sedmihradsku). Při další reformě v roce 1876 byla většina měst a dalších typů obcí začleněna do žup. Župy v Uhrách byly seskupeny do sedmi obvodů, které neměly žádnou správní funkci. Nejnižší úrovní členění byl okres neboli processus (maďarsky szolgabírói járás).

Po roce 1876 zůstaly některé městské obce nezávislé na okresech, v nichž se nacházely. V Maďarsku bylo 26 těchto městských obcí. V Chorvatsku-Slavonii byly čtyři: Osijek, Varaždin, Záhřeb a Zemun. Fiume nadále tvořilo samostatnou divizi.

Vláda kondominia Bosny a Hercegoviny

V čele vlády Bosny a Hercegoviny stál generální guvernér (německy Landsschef), který stál v čele civilní správy a zároveň byl velitelem vojenských sil v Bosně a Hercegovině. Vzhledem k vojenským funkcím této funkce bylo všech devět generálních guvernérů důstojníky armády. V čele výkonné moci stála Národní rada, které předsedal guvernér a jejímiž členy byli guvernérův zástupce a náčelníci oddělení. Zpočátku měla vláda pouze tři resorty, správní, finanční a legislativní. Později vznikla i další oddělení, včetně stavebního, ekonomického, vzdělávacího, náboženského a technického. Správa země spolu s prováděním zákonů přešla na územní vládu v Sarajevu, která byla podřízena a odpovědná společnému ministerstvu financí. Dosavadní správní orgány teritoria si zachovaly svou dosavadní organizaci a funkce.

Rakousko-uherské úřady ponechaly osmanské rozdělení Bosny a Hercegoviny beze změny, pouze změnily názvy divizních jednotek. Bosenský vilájet tak byl přejmenován na Říšský kraj, sandžaky na Kreise (obvody), kazašské okresy na Bezirke (okresy) a z nahijů se staly Exposituren. Existovalo šest Kreise a 54 Bezirke. Vedoucí Kreise byli Kreiseleiters a vedoucí Bezirke byli Bezirkesleiters.

Soudní systém

Prosincová ústava z roku 1867 obnovila v Rakousku právní stát, nezávislost soudnictví a veřejné porotní soudy. Soustava obecných soudů měla stejné čtyři stupně, jako má dodnes:

Habsburští poddaní se napříště budou moci obrátit na soud, pokud stát poruší jejich základní práva. Jelikož běžné soudy stále nebyly schopny přehlasovat byrokracii, natož pak zákonodárce, vyžádaly si tyto záruky vytvoření specializovaných soudů, které by to dokázaly:

Soudní moc byla v Uhrách rovněž nezávislá na výkonné moci. Po chorvatsko-uherském vyrovnání z roku 1868 mělo Chorvatsko-Slavonsko vlastní nezávislý soudní systém (Sedmistovka byla soudem poslední instance pro Chorvatsko-Slavonsko s konečnou občanskoprávní a trestní jurisdikcí). Soudními orgány v Uhrách byly:

Teritoriální statut zavedl v Bosně a Hercegovině moderní práva a zákony a zaručil obecně občanská práva obyvatel území, a to občanství, osobní svobodu, ochranu příslušnými soudními orgány, svobodu vyznání a svědomí, zachování národní svébytnosti a jazyka, svobodu slova, svobodu učení a vzdělání, nedotknutelnost bydliště, poštovní a telegrafní tajemství, nedotknutelnost majetku, petiční právo a konečně právo konat shromáždění.

Stávající soudní orgány území si zachovaly svou dosavadní organizaci a funkce.

Politické boje v říši

Tradiční aristokracie a pozemková šlechta postupně čelily stále bohatším mužům z měst, kteří dosáhli bohatství díky obchodu a industrializaci. Městská střední a vyšší třída měla tendenci usilovat o vlastní moc a v důsledku revolucí v Evropě podporovala pokroková hnutí.

Stejně jako Německé císařství i Rakousko-Uhersko často používalo liberální hospodářskou politiku a postupy. Od 60. let 19. století se podnikatelům dařilo části říše industrializovat. Nově prosperující příslušníci buržoazie si postavili velké domy a začali hrát významnou roli v městském životě, která se vyrovnala aristokracii. V počátečním období podněcovali vládu, aby usilovala o zahraniční investice na vybudování infrastruktury, například železnic, na podporu industrializace, dopravy a komunikací a rozvoje.

Vliv liberálů v Rakousku, většinou etnických Němců, oslabil pod vedením hraběte Eduarda von Taaffe, rakouského ministerského předsedy v letech 1879-1893. Taaffe využil koalice duchovenstva, konzervativců a slovanských stran k oslabení liberálů. V Čechách například povolil češtinu jako úřední jazyk úřednictva a školství, čímž narušil monopol německy mluvících na zastávání úřadů. Takové reformy podnítily i další etnické skupiny k tomu, aby usilovaly o větší autonomii. Tím, že vláda postavila národnosti proti sobě, zajistila monarchii ústřední roli při udržování soupeřících zájmových skupin v době rychlých změn.

Během první světové války přispěly rostoucí nacionální cítění a dělnické hnutí ke stávkám, protestům a občanským nepokojům v Říši. Po válce přispěly republikánské a národní strany k rozpadu a pádu monarchie v Rakousku a Uhersku. Ve Vídni a Budapešti vznikly republiky.

Zákony na pomoc dělnické třídě vzešly od katolických konzervativců. Obrátili se k sociální reformě podle švýcarského a německého vzoru a zasahovali do soukromého průmyslu. V Německu používal kancléř Otto von Bismarck takovou politiku k neutralizaci socialistických slibů. Katolíci studovali švýcarský tovární zákon z roku 1877, který omezoval pracovní dobu pro všechny a poskytoval mateřské dávky, a německé zákony, které pojišťovaly dělníky proti průmyslovým rizikům spojeným s pracovištěm. Ty posloužily jako základ pro rakouskou novelu živnostenského řádu z roku 1885.

Rakousko-uherský kompromis a jeho zastánci zůstávali mezi etnickými maďarskými voliči velmi nepopulární a trvalý volební úspěch prokomunistické Liberální strany frustroval mnoho maďarských voličů. Zatímco prokompromisní liberální strany byly mezi voliči etnických menšin nejpopulárnější, slovenské, srbské a rumunské menšinové strany zůstávaly mezi etnickými menšinami nepopulární. Nacionalistické maďarské strany, které podporovala drtivá většina etnických maďarských voličů, zůstaly v opozici, s výjimkou let 1906 až 1910, kdy se nacionalistickým maďarským stranám podařilo sestavit vládu.

Hlasovací práva

Koncem 19. století se rakouská polovina dualistické monarchie začala přibližovat konstitucionalismu. Byl vytvořen ústavní systém s parlamentem, říšskou radou, a v roce 1867 byla také přijata listina práv. Volební právo do dolní komory říšského sněmu se postupně rozšiřovalo až do roku 1907, kdy bylo zavedeno rovné volební právo pro všechny občany mužského pohlaví.

Volby do zákonodárného sboru v Cisleithanii v roce 1907 byly prvními volbami konanými na základě všeobecného mužského volebního práva poté, co sněm přijal volební reformu, která zrušila povinnost voličů platit daně a kterou na začátku roku schválil císař František Josef. Přidělování mandátů však bylo založeno na daňových příjmech od stavů.

Zahraniční záležitosti

Císař měl oficiálně na starosti zahraniční záležitosti. Jeho ministr zahraničních věcí vedl diplomacii. Viz Ministři císařského a královského domu a zahraničních věcí Rakouska-Uherska (1867-1918).

Duální monarchie vznikla po prohrané válce s Pruskem a Itálií v roce 1866. Válka byla ukončena Pražským mírem (1866), který vyřešil německou otázku ve prospěch maloněmeckého řešení. Ve snaze obnovit prestiž Habsburků a získat pomstu vůči Prusku se stal ministrem zahraničí hrabě Friedrich Ferdinand von Beust (1866-1871). Nenáviděl pruského vůdce Otto von Bismarcka, který ho opakovaně převálcoval. Beust se obrátil na Francii a vyjednával s císařem Napoleonem III. a Itálií o protipruském spojenectví. Žádných podmínek se nepodařilo dosáhnout. Rozhodující vítězství prusko-německých armád ve válce s Francií v roce 1870 a vznik Německého císařství ukončily veškeré naděje na pomstu a Beust se stáhl do ústraní.

Poté, co byla duální monarchie vytlačena z Německa a Itálie, obrátila se na Balkán, který se zmítal v chaosu, protože nacionalistická hnutí nabírala na síle a požadovala nezávislost. Rusko i Rakousko-Uhersko viděly příležitost k expanzi v tomto regionu. Rusko se ujalo role ochránce Slovanů a pravoslavných křesťanů. Rakousko si představovalo mnohonárodnostní a nábožensky rozmanitou říši pod kontrolou Vídně. Hrabě Gyula Andrássy, Maďar, který byl ministrem zahraničí (1871-1879), učinil ústředním bodem své politiky odpor proti ruské expanzi na Balkáně a blokování srbských ambicí ovládnout novou jihoslovanskou federaci. Chtěl, aby se Německo spojilo s Rakouskem, nikoli s Ruskem.

Ruské panslovanské organizace posílaly pomoc balkánským povstalcům, a tak tlačily na carskou vládu, aby v roce 1877 vyhlásila válku Osmanské říši ve jménu ochrany pravoslavných křesťanů. Rakousko-Uhersko, které nebylo schopno být prostředníkem mezi Osmanskou říší a Ruskem v otázce kontroly Srbska, vyhlásilo neutralitu, když konflikt mezi oběma mocnostmi přerostl ve válku. S pomocí Rumunska a Řecka Rusko porazilo Osmanskou říši a Sanstefanskou smlouvou se pokusilo vytvořit velké proruské Bulharsko. Tato smlouva vyvolala mezinárodní rozruch, který málem vyústil ve všeobecnou evropskou válku. Rakousko-Uhersko a Velká Británie se obávaly, že se velké Bulharsko stane ruským satelitem, který umožní carovi ovládnout Balkán. Britský premiér Benjamin Disraeli přesunul válečné lodě do pozic proti Rusku, aby zastavil postup ruského vlivu ve východním Středomoří tak blízko britské cesty Suezským průplavem.

Když Rusko porazilo ve válce Turecko, byla výsledná Sanstefanská smlouva v Rakousku považována za příliš výhodnou pro Rusko a jeho pravoslavně-slovanské cíle. Berlínský kongres zvrátil ruské vítězství tím, že rozdělil velký bulharský stát, který Rusko vyčlenilo z osmanského území, a odepřel jakékoli části Bulharska plnou nezávislost na Osmanské říši. Berlínský kongres v roce 1878 umožnil Rakousku obsadit (ale ne anektovat) provincii Bosna a Hercegovina, převážně slovanskou oblast. Rakousko obsadilo Bosnu a Hercegovinu jako způsob, jak získat moc na Balkáně. Srbsko, Černá Hora a Rumunsko se staly plně nezávislými. Balkán nicméně zůstal místem politických nepokojů, kde se to hemžilo ambicemi na nezávislost a velmocenským soupeřením. Na Berlínském kongresu v roce 1878 se Gyulovi Andrássymu (ministru zahraničních věcí) podařilo přimět Rusko k ústupu od dalších požadavků na Balkáně. Výsledkem bylo rozbití Velkého Bulharska a zaručení srbské nezávislosti. V témže roce Rakousko-Uhersko s podporou Velké Británie rozmístilo vojska v Bosně, aby zabránilo Rusům v expanzi do nedalekého Srbska. V rámci dalšího opatření, jak udržet Rusy mimo Balkán, uzavřelo Rakousko-Uhersko v roce 1887 alianci, Středomořskou ententu, s Británií a Itálií a v roce 1879 uzavřelo s Německem a v roce 1883 s Rumunskem smlouvy o vzájemné obraně proti případnému ruskému útoku. Po Berlínském kongresu se evropské mocnosti snažily zajistit stabilitu prostřednictvím složité řady aliancí a smluv.

Rakousko-Uhersko se obávalo nestability na Balkáně a ruské agrese, a aby čelilo francouzským zájmům v Evropě, uzavřelo v říjnu 1879 a v květnu 1882 obranné spojenectví s Německem. V říjnu 1882 se k tomuto partnerství v rámci Trojspolku připojila Itálie, a to především kvůli italskému imperiálnímu soupeření s Francií. Napětí mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem zůstávalo vysoké, a proto Bismarck nahradil Ligu tří císařů smlouvou o zajištění s Ruskem, aby zabránil Habsburkům v neuváženém rozpoutání války kvůli panslavismu. Sandžak-Raška

Po Velké balkánské krizi obsadila rakousko-uherská vojska v srpnu 1878 Bosnu a Hercegovinu a monarchie nakonec v říjnu 1908 Bosnu a Hercegovinu anektovala jako společné hospodářství Cisleithanie a Transleithanie pod kontrolou císařského a královského ministerstva financí, místo aby ji připojila k jedné z územních správ. Anexe v roce 1908 vedla některé vídeňské představitele k úvahám o spojení Bosny a Hercegoviny s Chorvatskem a vytvoření třetí slovanské složky monarchie. Smrtí bratra Františka Josefa Maxmiliána (1867) a jeho jediného syna Rudolfa se stal následníkem trůnu císařův synovec František Ferdinand. Arcivévoda byl údajně zastáncem tohoto trialismu jako prostředku k omezení moci uherské šlechty.

Proklamace vydaná u příležitosti připojení k habsburské monarchii v říjnu 1908 slibovala těmto zemím ústavní instituce, které měly jejich obyvatelům zajistit plná občanská práva a podíl na správě vlastních záležitostí prostřednictvím místního zastupitelského sboru. V rámci plnění tohoto slibu byla v roce 1910 vyhlášena ústava.

Hlavními aktéry bosenské krize v letech 1908-09 byli ministři zahraničí Rakouska a Ruska Alois Lexa von Aehrenthal a Alexandr Izvolskij. Oba byli motivováni politickými ambicemi; první z nich vyjde úspěšně, druhého krize zlomí. Cestou by v roce 1909 zavlekli Evropu na pokraj války. Zároveň by rozdělili Evropu na dva ozbrojené tábory, které by v červenci 1914 vstoupily do války.

Podle Berlínské smlouvy Osmané kontrolovali Dardanely spojující Středozemní a Černé moře. Smlouva zakazovala průjezd válečných lodí z jakékoli země do Černého moře nebo z něj. Tato smlouva uzavřela velkou část ruské flotily a učinila ji nepoužitelnou v rusko-japonské válce v letech 1904-1905, kdy ji bylo naléhavě zapotřebí. Izvolskij chtěl tuto smlouvu změnit, aby umožnila průjezd ruských lodí úžinami. Aehrenthal chtěl získat plnou kontrolu nad Bosnou a Hercegovinou, kterou od roku 1878 spravovalo Rakousko-Uhersko, ale Osmanská říše zůstávala nominálním právním vlastníkem. Aehrenthal vymyslel velkolepou diplomatickou dohodu, která navrhovala velké výhody pro obě strany. Rakousko by se souhlasem Ruska získalo Bosnu do svého plného vlastnictví. Turecko by získalo plnou kontrolu nad územím známým jako sandžak Novi Pazar a navíc hotovost. Rusko by získalo právo průjezdu svých válečných lodí úžinou. Srbsko by získalo nulu. Než se Aehrenthal obrátil na Rusy, setkal se s rakouským úředníkem a získal souhlas císaře Františka Josefa I. Ve dnech 15.-16. září se konala tajná schůzka Aehrenthala a Izvolského. Nebyl o ní pořízen žádný zápis – a obě strany na ni později vzpomínaly velmi rozdílně. Aehrenthal předpokládal, že má pro svůj plán plný ruský souhlas, ale plánované termíny neprozradil. Izvolskij předpokládal, že bude informován dříve, než dojde k nějakému skutečnému kroku. Aehrenthal nejasně informoval všechny významné země, ale neuvedl žádné podrobnosti. Svět byl ohromen 6. října 1908, kdy tisková zpráva ve Vídni oznámila, že Bosna byla plně anektována. Uvnitř Rakouska panoval všeobecný souhlas s výjimkou českých oblastí – tato menšina měla silný pocit, že její požadavky byly záměrně ignorovány. Aehrenthal očekával široký evropský souhlas a místo toho čelil nepřátelské sopečné erupci ze všech stran. Izvolskij vehementně odsuzoval zradu požadoval mezinárodní konferenci o Bosně. Po desetiletích nevýrazné aktivity se panslavistické síly uvnitř Ruska náhle zmobilizovaly v opozici. Po celém kontinentu vypukly masové demonstrace. Řím využil situace a zrušil své přátelství s Vídní. Berlínští představitelé byli překvapeni a zděšeni. Zvláště rozzlobení byli Britové, kteří odsoudili porušení mezinárodní dohody podepsané Rakouskem i Británií. Francie tento plán vypověděla. Turecko bylo neočekávaným vývojem překvapeno, ale uklidnila ho platba v hotovosti. Zdaleka nejrozzlobenější reakce přišla ze Srbska, které volalo po pomstě a začalo zakládat tajné partyzánské oddíly a plánovat povstání v Bosně. V celé Evropě se hlavní vina svalovala na Berlín, nikoli na Vídeň. Evropané se obávali silné německé armády a považovali tuto epizodu za důkaz jejích expanzivních záměrů. Berlín si nyní uvědomil, že stojí sám a Rakousko je jeho jediným přítelem. Rozhodl se proto, že bude Rakousko pevně podporovat, přestože pochyboval o moudrosti anexe Bosny, Berlín výslovně varoval Petrohrad, že pokračující požadavky na mezinárodní konferenci představují nepřátelské jednání, které zvyšuje riziko války s Německem. Rusko ustoupilo. Díky německé intervenci zaznamenalo Rakousko naprostý krátkodobý diplomatický úspěch, když získalo kontrolu nad Bosnou. z dlouhodobého hlediska si však Německo i Rakousko nadělaly mnoho příliš velkých nepřátel, protože bojové linie první světové války se začaly utužovat.

Aehrenthal vycházel z předpokladu, že slovanské menšiny se nikdy nemohou spojit a Balkánská liga by Rakousku nikdy neublížila. Odmítl osmanský návrh na spojenectví, které by zahrnovalo Rakousko, Turecko a Rumunsko. Jeho politika si však znepřátelila Bulhary, kteří se místo toho obrátili na Rusko a Srbsko. Ačkoli Rakousko nemělo v úmyslu zahájit další expanzi na jih, Aehrenthal podporoval spekulace v tomto směru, protože očekával, že to ochromí balkánské státy. Místo toho je podnítil k horečné aktivitě s cílem vytvořit obranný blok, který by Rakousko zastavil. Řada závažných chybných odhadů na nejvyšší úrovni tak výrazně posílila nepřátele Rakouska.

V roce 1914 slovanští bojovníci v Bosně odmítli rakouský plán na úplné pohlcení oblasti, zavraždili rakouského následníka trůnu a vyvolali první světovou válku.

Následující údaje vycházejí z oficiálního rakousko-uherského sčítání lidu provedeného v roce 1910.

Všimněte si, že některé jazyky byly považovány za dialekty více rozšířených jazyků. Například: při sčítání lidu byly rétorománské jazyky počítány jako „italština“, zatímco istrorománština jako „rumunština“. V Rakousku i Maďarsku byla jidiš započítávána jako „němčina“.

Historické regiony:

Náboženství

Výhradně v Rakouském císařství:

Výhradně v Uherském království:

Největší města

Údaje: sčítání lidu v roce 1910

Vzdělávání

Organizace rakouských základních škol byla založena na principu povinné školní docházky, bezplatného vzdělávání a výuky v mateřském jazyce. Vedle nich existovaly soukromé školy. Poměr dětí navštěvujících soukromé školy k dětem navštěvujícím veřejné základní školy byl v roce 1912 144 000 ku 4,5 milionu, tj. třicetina. Proto je třeba obvinění z odnárodňování dětí prostřednictvím Schulvereinu přijímat s opatrností. Výdaje na školství byly rozděleny takto: obce stavěly školní budovy, politické podokresy (Bezirke) platily učitele, korunní území poskytovalo dotaci a stát jmenoval inspektory. Protože stát na školy dohlížel, aniž by je vydržoval, mohl zvyšovat své nároky, aniž by mu v tom bránily finanční ohledy. Je pozoruhodné, že rozdíl mezi odhady státního školství v Rakousku a v Uhrách činil v prvním případě 9,3 milionu oproti 67,6 milionu v druhém případě. Za Rakouska, protože všude, kde se v okruhu 5 km nacházelo 40 vzdělanců jedné národnosti, musela být zřízena škola, v níž se používal jejich jazyk, byly národní školy zajištěny i jazykovým menšinám. Je pravda, že se tak dělo většinou na úkor německých průmyslových obcí, protože slovanští dělníci jako přistěhovalci získávali školy ve svém jazyce. Počet základních škol vzrostl z 19 016 v roce 1900 na 24 713 v roce 1913, počet vzdělanců z 3 490 000 v roce 1900 na 4 630 000 v roce 1913.

První univerzitu v rakouské části říše (Karlovu univerzitu) založil císař Karel IV. v Praze v roce 1347, druhou nejstarší univerzitou byla Jagellonská univerzita založená v Krakově polským králem Kazimírem III. v roce 1364 a třetí nejstarší (Vídeňskou univerzitu) založil vévoda Rudolf IV. v roce 1365.

Na vysokých školách převládala němčina, ale od 70. let 19. století začalo docházet k jazykovým posunům. Tyto instituce, které měly v polovině 19. století převážně německý charakter, prošly v Haliči přeměnou na polské národní instituce, v Čechách a na Moravě rozdělením na německé a české. Tak byli zaopatřeni Němci, Češi i Poláci. Nyní se však ozvaly i menší národy: Rusíni, Slovinci a Italové. Rusíni nejprve požadovali, vzhledem k převážně rusínskému charakteru venkovské východní Haliče, národnostní rozdělení polské Lvovské univerzity. Protože Poláci byli zpočátku neústupní, vznikly rusínské demonstrace a stávky studentů a Rusíni se již nespokojili s navrácením několika samostatných profesorských kateder a s paralelními přednáškovými kurzy. Smlouvou uzavřenou 28. ledna 1914 Poláci přislíbili rusínskou univerzitu, ale kvůli válce z této otázky sešlo. Italové si těžko mohli nárokovat vlastní univerzitu z důvodu počtu obyvatel (v roce 1910 jich bylo 783 000), ale o to více si ji nárokovali z důvodu své starobylé kultury. Všechny strany se shodly na tom, že by měla být zřízena italská právnická fakulta; potíž spočívala ve výběru místa. Italové požadovali Terst; vláda se však obávala, aby se tento jadranský přístav nestal centrem iredenty; navíc si jižní Slované z města přáli, aby bylo uchráněno před italským vzdělávacím zařízením. Bienerth v roce 1910 dosáhl kompromisu; totiž že má být založena ihned, situace má být provizorně ve Vídni a do čtyř let má být přenesena na italské národní území. Německý národní svaz (Nationalverband) souhlasil s dočasným pohostinstvím italské univerzity ve Vídni, ale jihoslovanský klub Hochschule požadoval záruku, že se nebude uvažovat o pozdějším přenesení do přímořských provincií, spolu se současným založením slovinských profesorských kateder v Praze a Krakově a předběžnými kroky k založení jihoslovanské univerzity v Laibachu. Přes neustálé obnovování jednání o kompromis však nebylo možné dospět k žádné dohodě, až vypuknutí války ponechalo všechny projekty rusínské univerzity v Lvově, slovinské v Laibachu a druhé české na Moravě nerealizované.

Uherské veřejné školství obsahovalo tři další skupiny vzdělávacích institucí: střední školy, gymnázia a odborné školy. Střední školy zahrnovaly klasické školy (gymnázia), které byly přípravou na univerzity a další „střední školy“, a moderní školy (Realschulen), které byly přípravou na technické školy. Jejich studium bylo zpravidla osmileté a byly vydržovány převážně státem. Státem vydržovaná gymnázia byla většinou založena nedávno, ale některé školy vydržované různými církvemi existovaly již tři nebo někdy i čtyři století. Počet gymnázií v roce 1902 byl 243 s 4705 učiteli, které navštěvovalo 71 788 žáků; v roce 1880 byl jejich počet 185 a navštěvovalo je 40 747 žáků.

V roce 1276 byla univerzita ve Veszprému zničena vojsky Pétera Csáka a již nikdy nebyla obnovena. V roce 1367 založil Ludvík I. Uherský v Pécsi univerzitu. Zikmund založil v roce 1395 univerzitu v Óbudě. Další, Universitas Istropolitana, byla založena roku 1465 v Pozsony (dnešní Bratislava na Slovensku) Matyášem Korvínem. Žádná z těchto středověkých univerzit nepřežila osmanské války. Univerzita Nagyszombat byla založena v roce 1635 a v roce 1777 se přestěhovala do Budína a dnes se jmenuje Univerzita Eötvöse Loránda. První technický institut na světě byl založen v roce 1735 v Selmecbányi v Uherském království (od roku 1920 Banská Štiavnica, dnes Slovensko). Jeho právním nástupcem je univerzita v maďarském Miškolci. Budapešťská technická a ekonomická univerzita (BME) je považována za nejstarší technologický institut na světě s univerzitní hodností a strukturou. Její právní předchůdce Institutum Geometrico-Hydrotechnicum byl založen v roce 1782 císařem Josefem II.

K vysokým školám patřily i univerzity, kterých mělo Uhersko pět a všechny byly vydržovány státem: v Budapešti (založena v roce 1635), v Kolozsváru (založena v roce 1872) a v Záhřebu (založena v roce 1874). Novější univerzity byly založeny v Debrecíně v roce 1912 a univerzita v Pozsony byla obnovena po půl tisíciletí v roce 1912. Měly čtyři fakulty: teologickou, právnickou, filozofickou a lékařskou (univerzita v Záhřebu byla bez lékařské fakulty). Kromě toho existovalo deset středních právnických škol, tzv. akademií, které v roce 1900 navštěvovalo 1569 žáků. Za střední školu se považovalo také polytechnicum v Budapešti, založené v roce 1844, které mělo čtyři fakulty a které v roce 1900 navštěvovalo 1772 žáků. V roce 1900 bylo v Uhrách čtyřicet devět teologických vysokých škol, dvacet devět katolických, pět řeckých uniatských, čtyři řecké pravoslavné, deset protestantských a jedna židovská. Ze speciálních škol byly hlavní hornické školy v Selmeczbányi, Nagyágu a Felsőbányi, hlavní zemědělské školy v Debreczenu a Kolozsváru, lesnická škola v Selmeczbányi, vojenské školy v Budapešti, Kase, Dévě a Záhřebu a námořní škola ve Fiume. Kromě toho existovala řada vzdělávacích ústavů pro učitele a velké množství obchodních škol, několik uměleckých škol – pro návrhářství, malířství, sochařství, hudbu.

Etnické vztahy

V červenci 1849 maďarský revoluční parlament vyhlásil a uzákonil národnostní a menšinová práva (další takové zákony byly ve Švýcarsku), která však byla po potlačení maďarské revoluce ruskými a rakouskými vojsky zrušena. Poté, co Uherské království dosáhlo v roce 1867 kompromisu s habsburskou dynastií, bylo jedním z prvních aktů jeho obnoveného parlamentu přijetí zákona o národnostech (zákon číslo XLIV z roku 1868). Jednalo se o liberální právní předpis, který nabízel rozsáhlá jazyková a kulturní práva. Neuznával nemaďarským národnostem práva na vytvoření států s jakoukoli územní autonomií.

„Rakousko-uherský kompromis z roku 1867“ vytvořil personální unii nezávislých států Uher a Rakouska, které byly spojeny pod společným panovníkem a měly také společné instituce. Maďarská většina prosazovala v rámci Uherského království více svou identitu a dostávala se do konfliktu s některými vlastními menšinami. Říšská moc německy mluvících obyvatel, kteří ovládali rakouskou polovinu, vzbuzovala nelibost ostatních. K etnickým problémům v říši navíc přispěl i nástup nacionalismu v nově nezávislém Rumunsku a Srbsku.

Článek 19 „Základního státního zákona“ (Staatsgrundgesetz) z roku 1867, který platil pouze pro cášskou (rakouskou) část Rakouska-Uherska, říkal:

Všechny rasy v říši mají stejná práva a každá rasa má nedotknutelné právo na zachování a používání své národnosti a jazyka. Rovnost všech zvykových jazyků („landesübliche Sprachen“) ve školách, úřadech a veřejném životě uznává stát. Na územích, kde žije více ras, mají být veřejné a vzdělávací instituce uspořádány tak, aby se každé z ras dostalo bez uplatňování donucení k učení se druhému zemskému jazyku („Landessprache“) potřebných prostředků ke vzdělání v jejím vlastním jazyce.

Uplatňování této zásady vedlo k několika sporům, protože nebylo jasné, které jazyky lze považovat za „zvykové“. Němci, tradiční byrokratická, kapitalistická a kulturní elita, požadovali uznání svého jazyka jako jazyka obvyklého ve všech částech říše. Němečtí nacionalisté, zejména v Sudetech (části Čech), vzhlíželi v nové německé říši k Berlínu. Ve vlastním Rakousku (západně od Vídně) existoval německy mluvící živel, který však neprojevoval příliš velký smysl pro německý nacionalismus. To znamená, že nepožadoval samostatný stát; spíše vzkvétal tím, že zastával většinu vysokých vojenských a diplomatických úřadů v říši.

Italština byla německými intelektuály považována za starý „kulturní jazyk“ (Kultursprache) a vždy měla stejná práva jako úřední jazyk říše, ale Němci měli problém přijmout slovanské jazyky jako rovnocenné svým vlastním. Při jedné příležitosti vstoupil hrabě A. Auersperg (Anastasius Grün) na sněm v Kraňsku s tím, že nese pod paží údajně celý korpus slovinské literatury; tím chtěl demonstrovat, že slovinštinu nelze nahradit němčinou jako jazykem vyššího vzdělání.

V následujících letech došlo k oficiálnímu uznání několika jazyků, přinejmenším v Rakousku. Od roku 1867 byl chorvatštině v Dalmácii zákonem přiznán stejný status jako italštině. Od roku 1882 měli Slovinci většinu v zemském sněmu v Kraňsku a v hlavním městě Laibachu (němčinu nahradili slovinštinou jako hlavním úředním jazykem. Halič v roce 1869 určila jako obvyklý vládní jazyk místo němčiny polštinu.

Na Istrii byli Istro-Rumunové, malá etnická skupina, kterou v 80. letech 19. století tvořilo asi 2600 lidí, tvrdě diskriminováni. Chorvaté, kteří v regionu tvořili většinu, se je snažili asimilovat, zatímco italská menšina je podporovala v jejich požadavcích na sebeurčení. V roce 1888 se v istrijském sněmu projednávala možnost otevření první školy pro Istro-Rumuny s výukou v rumunském jazyce. Návrh se mezi nimi setkal s velkým ohlasem. Italští poslanci mu projevili podporu, ale chorvatští se postavili proti a snažili se ukázat, že Istro-Rumunové jsou vlastně Slované. Během rakousko-uherské nadvlády žili Istro-Rumunové v chudých podmínkách a ti, kteří žili na ostrově Krku, byli do roku 1875 plně asimilováni.

Jazykové spory se nejostřeji vedly v Čechách, kde čeští mluvčí tvořili většinu a usilovali o zrovnoprávnění svého jazyka s němčinou. Češi žili v Čechách především od 6. století a němečtí přistěhovalci začali osidlovat české periferie ve 13. století. Ústavou z roku 1627 se němčina stala druhým úředním jazykem a byla zrovnoprávněna s češtinou. V roce 1880 ztratili německy mluvící obyvatelé v českém sněmu většinu a stali se menšinou vůči česky mluvícím obyvatelům měst Prahy a Plzně (zatímco ve městě Brně (Brünn) si zachovali mírnou početní většinu). Stará Karlova univerzita v Praze, na níž dosud převažovali německy mluvící, byla v roce 1882 rozdělena na německy a česky mluvící fakulty.

Zároveň maďarská nadvláda čelila výzvám ze strany místních většin Rumunů v Sedmihradsku a ve východním Banátu, Slováků na dnešním Slovensku a Chorvatů a Srbů v korunních zemích Chorvatska a Dalmácie (dnešní Chorvatsko), v Bosně a Hercegovině a v provinciích známých jako Vojvodina (dnešní severní Srbsko). Rumuni a Srbové začali agitovat za sjednocení se svými národnostními soukmenovci a jazykovými souputníky v nově vzniklých státech Rumunsko (1859-1878) a Srbsko.

Uherští představitelé byli obecně méně ochotní než jejich rakouští kolegové sdílet moc s poddanými menšinami, ale v roce 1868 udělili Chorvatsku velkou autonomii. Svůj vztah k tomuto království do jisté míry modelovali podle vlastního kompromisu s Rakouskem z předchozího roku. Navzdory nominální autonomii byla chorvatská vláda hospodářskou a správní součástí Uher, což Chorvaté nesli s nelibostí. V Království chorvatsko-slavonském a Bosně a Hercegovině mnozí zastávali myšlenku trialistické rakousko-uhersko-chorvatské monarchie; mezi stoupence této myšlenky patřili arcivévoda Leopold Salvátor, arcivévoda František Ferdinand a císař a král Karel I., který během své krátké vlády trialistickou myšlenku podporoval, jen aby ji uherská vláda a hrabě István Tisza vetovali. Hrabě nakonec podepsal trialistické prohlášení po silném nátlaku krále 23. října 1918.

Jazyk byl jednou z nejspornějších otázek rakousko-uherské politiky. Všechny vlády čelily obtížným a rozporuplným překážkám při rozhodování o vládních a vyučovacích jazycích. Menšiny usilovaly o co nejširší možnosti vzdělávání ve svých jazycích, stejně jako v „dominantních“ jazycích – maďarštině a němčině. „Nařízením z 5. dubna 1897“ rakouský ministerský předseda hrabě Kasimir Felix Badeni zrovnoprávnil češtinu s němčinou ve vnitřní správě Čech; to vedlo ke krizi kvůli nacionalistické německé agitaci v celé říši. Koruna Badeniho odvolala.

Obě království si někdy rozdělila sféry vlivu. Jak uvádí Misha Glenny ve své knize The Balkans, 1804-1999, Rakušané reagovali na maďarskou podporu Čechů podporou chorvatského národního hnutí v Záhřebu.

Vzhledem k tomu, že císař František Josef vládl v mnohonárodnostní zemi, mluvil (a používal) plynně německy, maďarsky a česky, do jisté míry také chorvatsky, srbsky, polsky a italsky.

Kolem roku 1900 žily na celém území Rakouska-Uherska asi dva miliony Židů; jejich postavení bylo nejednoznačné. Populistická a antisemitská politika Křesťanskosociální strany bývá někdy považována za vzor nacismu Adolfa Hitlera. Antisemitské strany a hnutí existovaly, ale vlády ve Vídni a Budapešti neiniciovaly pogromy ani neprováděly oficiální antisemitskou politiku. Obávaly se, že by takové etnické násilí mohlo podnítit další etnické menšiny a vymknout se kontrole. Antisemitské strany zůstávaly na okraji politické sféry kvůli nízké popularitě mezi voliči v parlamentních volbách.

Přehled

Přestože Rakousko a Maďarsko sdílely společnou měnu, byly fiskálně suverénními a nezávislými subjekty. Od počátku personální unie (od roku 1527) si vláda Uherského království mohla zachovat samostatný a nezávislý rozpočet. Po revoluci v letech 1848-1849 byl uherský rozpočet sloučen s rakouským a teprve po kompromisu z roku 1867 získalo Uhersko samostatný rozpočet. Od roku 1527 (vznik panovnické personální unie) do roku 1851 si Uherské království udržovalo vlastní celní kontrolu, která jej oddělovala od ostatních částí území ovládaných Habsburky. Po roce 1867 musela být dohoda o celní unii mezi Rakouskem a Uherskem každých deset let znovu projednávána a stanovena. Vídeň a Budapešť dohody obnovovaly a podepisovaly na konci každého desetiletí, protože obě země doufaly, že z celní unie budou mít vzájemný hospodářský prospěch. Rakouské císařství a Uherské království uzavíraly své zahraniční obchodní smlouvy nezávisle na sobě.

Silně venkovské rakousko-uherské hospodářství se po roce 1867 pomalu modernizovalo. Železnice zpřístupnila dříve odlehlé oblasti a města se rozrůstala. Mnoho malých firem prosazovalo kapitalistický způsob výroby. Technologické změny urychlily industrializaci a urbanizaci. První rakouská burza cenných papírů (Wiener Börse) byla otevřena v roce 1771 ve Vídni, první burza Uherského království (Budapest Stock Exchange) byla otevřena v Budapešti v roce 1864. Centrální banka (emisní banka) byla založena jako Rakouská národní banka v roce 1816. V roce 1878 se transformovala na Rakousko-uherskou národní banku s hlavními sídly ve Vídni i v Budapešti. Centrální banku řídili střídavě rakouští nebo uherští guvernéři a viceguvernéři.

Koncem 19. století se však hospodářské rozdíly začaly postupně vyrovnávat, protože hospodářský růst ve východních částech monarchie trvale převyšoval růst v západních částech. Silné zemědělství a potravinářský průmysl Uherského království s centrem v Budapešti se staly v rámci říše dominantními a tvořily velkou část vývozu do zbytku Evropy. Zatímco západní oblasti, soustředěné především kolem Prahy a Vídně, vynikaly v různých výrobních odvětvích. Tato dělba práce mezi východem a západem vedla vedle existující hospodářské a měnové unie na počátku 20. století k ještě rychlejšímu hospodářskému růstu v celém Rakousku-Uhersku. Od přelomu 19. a 20. století si však rakouská polovina monarchie dokázala v rámci říše udržet dominantní postavení v odvětvích první průmyslové revoluce, ale v odvětvích druhé průmyslové revoluce mělo lepší pozici Maďarsko, v těchto moderních odvětvích druhé průmyslové revoluce se rakouská konkurence nemohla stát dominantní.

Průmysl

Těžký průmysl říše se soustředil především na strojírenství, zejména pro elektrárenský, lokomotivní a automobilový průmysl, zatímco v lehkém průmyslu převládal průmysl přesné mechaniky. V průběhu let předcházejících první světové válce se země stala čtvrtým největším výrobcem strojů na světě.

Před první světovou válkou mělo rakouské císařství pět automobilek. Byly to: Austro-Daimler ve Wiener-Neustadtu (osobní automobily, nákladní automobily, autobusy), Laurin & Klement v Mladé Boleslavi (motocykly, osobní automobily), Nesselsdorfer v Nesselsdorfu (Kopřivnice) na Moravě (automobily) a Lohner-Werke ve Vídni (osobní automobily). Rakouská výroba automobilů byla zahájena v roce 1897.

Před první světovou válkou mělo Uherské království čtyři automobilky. Byly to: společnost Ganz v Budapešti, RÁBA Automobile v Budapešti a MARTA (Maďarská automobilová akciová společnost Arad) v Aradu. Maďarská výroba automobilů byla zahájena v roce 1900. Automobilové továrny v Uherském království vyráběly motocykly, osobní automobily, taxíky, nákladní automobily a autobusy.

V roce 1884 Károly Zipernowsky, Ottó Bláthy a Miksa Déri (ZBD), tři inženýři spojení s Ganzovými závody v Budapešti, zjistili, že zařízení s otevřeným jádrem jsou nepraktická, protože nedokážou spolehlivě regulovat napětí.Při použití v paralelně zapojených elektrických rozvodných systémech umožnily transformátory s uzavřeným jádrem konečně technicky a ekonomicky realizovat elektrické napájení pro osvětlení v domácnostech, podnicích a na veřejných místech. Dalším zásadním milníkem bylo zavedení systémů „s napěťovým zdrojem, napěťově intenzivních“ (VSVI)“ vynálezem generátorů konstantního napětí v roce 1885. bláthy navrhl použití uzavřených jader, zipernowsky navrhl použití paralelních bočníkových zapojení a Déri provedl pokusy;

První uherskou vodní turbínu zkonstruovali inženýři Ganzových závodů v roce 1866, sériová výroba s dynamogenerátory byla zahájena v roce 1883. Výroba parních turbogenerátorů byla v Ganzových závodech zahájena v roce 1903.

V roce 1905 zahájila společnost Láng Machine Factory také výrobu parních turbín pro alternátory.

Tungsram je maďarský výrobce žárovek a vakuových trubic od roku 1896. Dne 13. prosince 1904 získali Maďar Sándor Just a Chorvat Franjo Hanaman maďarský patent (č. 34541) na první žárovku s wolframovým vláknem na světě. Wolframové vlákno vydrželo svítit déle a dávalo jasnější světlo než tradiční uhlíkové vlákno. Žárovky s wolframovým vláknem poprvé uvedla na trh maďarská společnost Tungsram v roce 1904. V mnoha evropských zemích se tomuto typu často říká Tungsram-bulbs.

Navzdory dlouhému experimentování s vakuovými elektronkami ve společnosti Tungsram byla během 1. světové války zahájena sériová výroba rozhlasových elektronek a během 1. světové války byla ve společnosti Tungsram zahájena také výroba rentgenových elektronek.

Společnost Orion Electronics byla založena v roce 1913. Jejím hlavním profilem byla výroba elektrických vypínačů, zásuvek, vodičů, žárovek, elektrických ventilátorů, rychlovarných konvic a různé domácí elektroniky.

Telefonní ústředna byla nápadem maďarského inženýra Tivadara Puskáse (1844-1893) z roku 1876, kdy pracoval pro Thomase Edisona na telegrafní ústředně.

První maďarskou továrnu na telefony (Továrna na telefonní přístroje) založil János Neuhold v Budapešti v roce 1879 a vyráběl v ní telefony mikrofony, telegrafy a telefonní ústředny.

V roce 1884 začala společnost Tungsram vyrábět také mikrofony, telefonní přístroje, telefonní ústředny a kabely.

Společnost Ericsson založila v roce 1911 v Budapešti továrnu na výrobu telefonů a ústředen.

Prvním letadlem v Rakousku byl projekt Edvarda Rusjana Eda I, který poprvé vzlétl 25. listopadu 1909 v okolí Gorice.

První maďarské pokusné balóny plněné vodíkem postavili István Szabik a József Domin v roce 1784.První maďarské letadlo (poháněné maďarským řadovým motorem) bylo zkonstruováno a vyrobeno 4. listopadu v Rákosmező.Nejstarší maďarské letadlo s maďarským radiálním motorem bylo zalétáno v roce 1913. V letech 1912-1918 se začal rozvíjet maďarský letecký průmysl. Tři největší: UFAG Hungarian Aircraft Factory (1914), Hungarian General Aircraft Factory (1916), Hungarian Lloyd Aircraft, Engine Factory at Aszód (1916), Během první světové války se v těchto továrnách vyráběly stíhačky, bombardéry a průzkumné letouny. Nejvýznamnějšími továrnami na letecké motory byly Weissovy závody Manfred, závody GANZ a Maďarská automobilová akciová společnost Arad.

Továrny na výrobu kolejových vozidel, jako jsou lokomotivy, parní stroje a vagony, ale také mosty a další železné konstrukce, byly zřízeny ve Vídni (Lokomotivní továrna Společnosti státních drah, založená v roce 1839), ve Wiener Neustadtu (Nová vídeňská lokomotivní továrna, založená v roce 1841) a ve Floridsdorfu (Lokomotivní továrna Floridsdorf, založená v roce 1869).

Mezi maďarské továrny vyrábějící kolejová vozidla, mosty a další železné konstrukce patřila společnost MÁVAG v Budapešti (parní stroje a vagony), společnost Ganz v Budapešti (parní stroje, vagony, od roku 1894 výroba elektrických lokomotiv a elektrických tramvají) a společnost RÁBA v Györu.

Největší loděnicí v dualistické monarchii a strategickým přínosem pro rakousko-uherské námořnictvo byla Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu, kterou v roce 1857 založil Wilhelm Strudthoff. Druhou v pořadí byla loděnice Danubius Werft ve Fiume (dnešní Rijeka, Chorvatsko). Třetí co do významu pro stavbu námořních lodí byl vlastní Marinearsenal, který se nacházel na hlavní námořní základně v Polsku (dnešní Chorvatsko). K menším loděnicím patřily Cantiere Navale Triestino v Monfalcone (založena v roce 1908 s hlavní činností oprava lodí, ale během války pokračovala ve výrobě ponorek) a Whitehead & Co. ve Fiume. Druhá jmenovaná byla založena v roce 1854 pod názvem Stabilimento Tecnico Fiume s Robertem Whiteheadem jako ředitelem podniku a účelem vyrábět jeho torpéda pro námořnictvo. V roce 1874 společnost zkrachovala a v následujícím roce ji Whitehead koupil a založil společnost Whitehead & Co. Vedle torpéd se společnost během první světové války věnovala výrobě ponorek. Na Dunaji založila DDSG v roce 1835 loděnici Óbuda na maďarském ostrově Hajógyári. Největší maďarskou loďařskou společností byl Ganz-Danubius.

Telekomunikační infrastruktura

První telegrafní spojení (Vídeň – Brno – Praha) bylo zahájeno v roce 1847. Na uherském území byly první telegrafní stanice otevřeny v Prešpurku (Pozsony, dnešní Bratislava) v prosinci 1847 a v Budíně v roce 1848. První telegrafní spojení mezi Vídní a Pest-Budou (později Budapeští) bylo vybudováno v roce 1850,

Rakousko následně vstoupilo do telegrafní unie s německými státy. V Uherském království fungovalo v roce 1884 2 406 telegrafních pošt. Do roku 1914 dosáhl počet telegrafních úřadů na poštách 3 000 a dalších 2 400 bylo zřízeno na železničních stanicích Uherského království.

První telefonní ústředna byla otevřena v Záhřebu (8. ledna 1881), druhá v Budapešti (1. května 1881) a třetí ve Vídni (3. června 1881). Zpočátku bylo telefonování dostupné v domácnostech jednotlivých účastníků, ve firmách a na úřadech. Veřejné telefonní stanice se objevily v 90. letech 19. století a rychle se rozšířily na poštách a nádražích. V roce 1913 uskutečnilo Rakousko-Uhersko 568 milionů telefonních hovorů; pouze dvě západoevropské země měly více telefonních hovorů: Německé císařství a Velká Británie. Za Rakousko-Uherskem následovala Francie s 396 miliony telefonních hovorů a Itálie s 230 miliony telefonních hovorů. V roce 1916 se v Cisleitanii uskutečnilo 366 milionů telefonních hovorů, z toho 8,4 milionu dálkových hovorů. Všechny telefonní ústředny měst, městeček a větších obcí v Sedmihradsku byly propojeny do roku 1893. Do roku 1914 mělo v Uherském království telefonní ústřednu více než 2000 sídel.

V roce 1893 byla v Budapešti zavedena zpravodajská a zábavní služba Telefon Hírmondó (Telefonní hlasatel). Dvě desetiletí před zavedením rozhlasového vysílání mohli lidé v Budapešti denně poslouchat politické, hospodářské a sportovní zprávy, kabaret, hudbu a operu. Fungovala prostřednictvím zvláštního typu systému telefonních ústředen.

Dopravní infrastruktura

V roce 1913 dosáhla celková délka železničních tratí Rakouského císařství a Uherského království 43 280 kilometrů. V západní Evropě mělo rozsáhlejší železniční síť pouze Německo (za Rakousko-Uherskem následovala Francie (40 770 km, 25 330 mil), Spojené království (32 623 km, 20 271 mil), Itálie (18 873 km, 11 727 mil) a Španělsko (15 088 km, 9 375 mil).

V letech 1854 až 1879 probíhala téměř veškerá výstavba železnic v soukromých rukou. Na území dnešní Cisleithanie bylo vybudováno 7 952 km tratí a v Uhrách 5 839 km tratí. Během této doby se k železničnímu systému připojilo mnoho nových oblastí a stávající železniční sítě získaly spojení a propojení. Toto období znamenalo počátek rozsáhlé železniční dopravy v Rakousku-Uhersku a také integraci dopravních systémů v této oblasti. Železnice umožnila říši integrovat své hospodářství mnohem více, než bylo dříve možné, kdy doprava závisela na řekách.

Elektrifikované příměstské železnice: V Budapešti byla vybudována soustava čtyř elektrických příměstských drah BHÉV: Ráckeve (1887), Szentendre (1888), Gödöllő (1888), Csepel (1912).

Tramvaje tažené koňmi se objevily v první polovině 19. století. V 50. až 80. letech 19. století jich bylo postaveno mnoho: Vídeň (1865), Budapešť (1866), Brno (1869), Terst (1876). Koncem 60. let 19. století se objevily parní tramvaje. Elektrifikace tramvají začala koncem 80. let 19. století. První elektrifikovaná tramvaj v Rakousku-Uhersku byla postavena v Budapešti v roce 1887.

Elektrické tramvajové tratě v Rakouském císařství:

Elektrické tramvajové tratě v Uherském království:

Budapešťské metro linky 1 (původně „Společnost podzemní elektrické dráhy Františka Josefa“) je druhou nejstarší podzemní dráhou na světě (první je londýnské metro Metropolitan Line a třetí Glasgow) a první na evropském kontinentu. Byla postavena v letech 1894 až 1896 a otevřena 2. května 1896. V roce 2002 byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. linka M1 se stala milníkem IEEE díky radikálně novým inovacím ve své době: „Mezi inovativní prvky železnice patřily obousměrné tramvajové vozy, elektrické osvětlení ve stanicích metra a tramvajových vozech a konstrukce nadzemního vedení namísto třetího kolejnicového systému pro napájení.“

V roce 1900 vypracoval inženýr C. Wagenführer plány na spojení Dunaje a Jaderského moře průplavem z Vídně do Terstu. Vznikl z touhy Rakouska-Uherska mít přímé spojení s Jaderským mořem, ale nikdy nebyl vybudován.

Již v roce 1831 byl z iniciativy maďarského politika Istvána Széchenyiho vypracován plán na splavnění průplavu. Tento projekt se nakonec podařilo financovat Gáboru Barossovi, uherskému „železnému ministrovi“. Skalní koryto řeky a s ním spojené peřeje učinily z údolí soutěsky nechvalně známý průjezd pro lodní dopravu. V němčině se průsmyk dodnes nazývá Kataraktenstrecke, i když katarakty již neexistují. Poblíž vlastní úžiny „Železné brány“ byla až do roku 1896 nejvýznamnější překážkou skála Prigrada: řeka se zde značně rozšířila a hladina vody byla v důsledku toho nízká. Proti proudu byla pověstná skála Greben u „Kazanské“ soutěsky.

Délka řeky Tisy v Maďarsku byla dříve 1 419 kilometrů. Protékala Velkou uherskou rovinou, která je jednou z největších rovinatých oblastí ve střední Evropě. Protože roviny mohou způsobit, že řeka teče velmi pomalu, Tisa kdysi procházela cestou s mnoha zákrutami a oblouky, což vedlo k mnoha velkým povodním v této oblasti.

Po několika menších pokusech zorganizoval István Széchenyi „regulaci Tisy“ (maďarsky Tisza szabályozása), která začala 27. srpna 1846 a v podstatě skončila v roce 1880. Nová délka řeky v Maďarsku činila 966 km (600 mil) (celkem 1 358 km), z toho 589 km (366 mil) „mrtvých koryt“ a 136 km (85 mil) nových koryt. Výsledná délka protipovodňově chráněných řek činí 2 940 km (1 830 mil) (z 4 220 km (2 620 mil) všech maďarských chráněných řek).

Nejdůležitějším námořním přístavem byl Terst (dnes součást Itálie), kde sídlila rakouská obchodní flotila. Sídlily zde dvě velké lodní společnosti (Austrian Lloyd a Austro-Americana) a několik loděnic. V letech 1815 až 1866 byly Benátky součástí habsburské říše. Ztráta Benátek podnítila rozvoj rakouského obchodního loďstva. V roce 1913 tvořilo rakouské obchodní loďstvo 16 764 lodí o tonáži 471 252 a posádky čítaly 45 567 osob. Z celkového počtu (1913) bylo 394 z 422 368 tun parníků a 16 370 z 48 884 tun plachetnic Rakouský Lloyd byl jednou z největších námořních společností té doby. Před začátkem první světové války vlastnila 65 středních a velkých parníků. Austro-Americana vlastnila třetinu z tohoto počtu, včetně největší rakouské osobní lodi SS Kaiser Franz Joseph I. Ve srovnání s Austrian Lloyd se Austro-Americana soustředila na destinace v Severní a Jižní Americe. Rakousko-uherské námořnictvo se stalo mnohem významnějším než dříve, protože industrializace poskytovala dostatečné příjmy pro jeho rozvoj. Pro námořnictvo byla významná zejména Pola (Pula, dnes součást Chorvatska).

Nejdůležitějším námořním přístavem uherské části monarchie bylo Fiume (Rijeka, dnes součást Chorvatska), kde působily uherské lodní společnosti, jako například Adria. Obchodní loďstvo Uherského království v roce 1913 čítalo 545 plavidel o výtlaku 144 433 tun a posádky čítaly 3217 osob. Z celkového počtu plavidel bylo 134 000 parníků o výtlaku 142 539 tun a 411 plachetnic o výtlaku 1 894 tun. První dunajská paroplavební společnost Donaudampfschiffahrtsgesellschaft (DDSG) byla až do rozpadu Rakouska-Uherska největší vnitrozemskou plavební společností na světě.

Rakousko-uherské armádě velel arcivévoda Albrecht, vévoda těšínský (1817-1895), staromódní byrokrat, který se stavěl proti modernizaci. Vojenský systém rakousko-uherské monarchie byl v obou státech podobný a od roku 1868 spočíval na principu všeobecné a osobní povinnosti občana nosit zbraň. Její ozbrojené síly se skládaly ze společné armády; zvláštních armád, a to rakouského Landwehru a uherského Honvédu, které byly samostatnými národními institucemi, a Landsturmu neboli levy-en masse. Jak bylo uvedeno výše, společná armáda stála pod správou společného ministra války, zatímco zvláštní armády byly pod správou příslušných ministerstev národní obrany. Roční kontingent rekrutů pro armádu byl stanoven vojenskými zákony odhlasovanými rakouským a uherským parlamentem a zpravidla se určoval na základě počtu obyvatel podle výsledků posledního sčítání lidu. V roce 1905 činil 103 100 mužů, z toho Rakousko poskytlo 59 211 mužů a Maďarsko 43 889 mužů. Kromě toho bylo ročně přiděleno 10 000 mužů rakouskému Landwehru a 12 500 mužů uherskému Honvédu. Doba služby činila dva roky (v případě mužů, kteří nebyli odvedeni do aktivní armády, byla stejná celková doba služby strávena v různých zvláštních zálohách.

Společný ministr války vedl všechny vojenské záležitosti, s výjimkou rakouského landwehru a uherského honvédu, které byly svěřeny ministerstvům národní obrany obou států. Vrchní velení armády však nominálně náleželo panovníkovi, který měl pravomoc přijímat veškerá opatření týkající se celé armády. V praxi byl hlavním vojenským poradcem císaře jeho synovec arcivévoda Albrecht, který přijímal politická rozhodnutí.

Rakousko-uherské námořnictvo sloužilo především k obraně pobřeží a zahrnovalo také flotilu monitorů na Dunaji. Bylo spravováno námořním oddělením ministerstva války.

Prelude

28. června 1914 navštívil arcivévoda František Ferdinand bosenské hlavní město Sarajevo. Na ulici, kudy měla projet arcivévodova kolona, se shromáždila skupina šesti atentátníků (Cvjetko Popović, Gavrilo Princip, Muhamed Mehmedbašić, Nedeljko Čabrinović, Trifko Grabež, Vaso Čubrilović) z nacionalistické skupiny Mladá Bosna, kterou zásobovala Černá ruka. Čabrinović hodil na auto granát, ale minul. Zranil několik lidí v okolí a kolona Františka Ferdinanda mohla pokračovat dál. Ostatní atentátníci nezasáhli, protože auta kolem nich rychle projela. Asi o hodinu později, když se František Ferdinand vracel z návštěvy sarajevské nemocnice, kolona špatně odbočila do ulice, kde shodou okolností stál Gavrilo Princip. Princip pistolí zastřelil Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii. Reakce Rakušanů byla mírná, téměř lhostejná. Jak později napsal historik Z. A. B. Zeman, „událost téměř vůbec nezapůsobila. V neděli a v pondělí , poslouchaly davy lidí ve Vídni hudbu a popíjely víno, jako by se nic nestalo“.

Atentát nadměrně prohloubil tradiční etnické nepřátelství v Bosně, které se zakládalo na náboženství. V samotném Sarajevu však rakouské úřady podporovaly násilí proti srbským obyvatelům, což vyústilo v protisrbské nepokoje v Sarajevu, při nichž katoličtí Chorvati a bosenští Muslimové zabili dva lidi a poškodili řadu budov vlastněných Srby. Spisovatel Ivo Andrić označil tyto násilnosti za „sarajevské šílenství nenávisti“. Násilné akce proti etnickým Srbům byly organizovány nejen v Sarajevu, ale i v mnoha dalších větších rakousko-uherských městech v dnešním Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Rakousko-uherské úřady v Bosně a Hercegovině uvěznily a vydaly přibližně 5 500 prominentních Srbů, z nichž 700 až 2 200 zemřelo ve vězení. K trestu smrti bylo odsouzeno 460 Srbů a byla zřízena zvláštní převážně muslimská milice známá jako Schutzkorps, která prováděla pronásledování Srbů.

Zatímco vojenské výdaje říše se od berlínského kongresu v roce 1878 ani nezdvojnásobily, výdaje Německa vzrostly pětinásobně a výdaje Británie, Ruska a Francie trojnásobně. Říše ztratila etnické italské oblasti ve prospěch Piemontu kvůli nacionalistickým hnutím, která se šířila Itálií, a mnozí Rakušané vnímali jako bezprostřední hrozbu ztráty jižních území obývaných Slovany ve prospěch Srbska. Srbsko nedávno získalo značná území ve druhé balkánské válce v roce 1913, což vyvolalo ve vládních kruzích ve Vídni a Budapešti velké znepokojení. Bývalý velvyslanec a ministr zahraničí hrabě Alois Aehrenthal předpokládal, že případná budoucí válka se bude týkat balkánské oblasti.

Maďarský premiér a politolog István Tisza se postavil proti rozšiřování monarchie na Balkáně (viz bosenská krize v roce 1908), protože „duální monarchie měla již příliš mnoho Slovanů“, což by dále ohrozilo integritu duální monarchie. V březnu 1914 napsal Tisza memorandum císaři Františku Josefovi se silně apokalyptickým, prognostickým a rozhořčeným tónem. Použil v něm dosud neznámé slovo „Weltkrieg“ (což znamená světová válka). „Jsem pevně přesvědčen, že oba sousedé Německa pečlivě pokračují ve vojenských přípravách, ale válku nezačnou, dokud nedosáhnou seskupení balkánských států proti nám, které by monarchii postavilo před útok ze tří stran a přišpendlilo většinu našich sil na východní a jižní frontě“.

V den atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda Tisza okamžitě odcestoval do Vídně, kde se setkal s ministrem zahraničí hrabětem Leopoldem Berchtoldem a velitelem armády hrabětem Franzem Conradem von Hötzendorfem. Ti navrhli řešit spor zbraněmi a zaútočit na Srbsko. Tisza navrhl dát srbské vládě čas, aby zaujala stanovisko, zda se podílela na organizaci vraždy, a navrhl mírové řešení s argumentem, že se mezinárodní situace brzy uklidní. Po návratu do Budapešti napsal císaři Františku Josefovi, že za ozbrojený konflikt nepřebírá žádnou odpovědnost, protože neexistuje žádný důkaz, že Srbsko atentát zosnovalo. Tisza se postavil proti válce se Srbskem a uvedl (jak se ukázalo, správně), že jakákoli válka se Srby by nutně vyvolala válku s Ruskem, a tím i všeobecnou evropskou válku. Nedůvěřoval italskému spojenectví kvůli politickým důsledkům druhé italské války za nezávislost. Domníval se, že i úspěšná rakousko-uherská válka by měla katastrofální důsledky pro celistvost Uherského království, kde by se Uhry staly další obětí rakouské politiky. Po úspěšné válce proti Srbsku Tisza předvídal možný rakouský vojenský útok proti Uherskému království, kdy Rakušané chtějí rozbít území Uher.

Někteří členové vlády, jako například hrabě Franz Conrad von Hötzendorf, se chtěli již několik let preventivně postavit vzmáhajícímu se srbskému národu, ale 84letý císař, který byl nepřítelem všech dobrodružství, s tím nesouhlasil.

Ministerstvo zahraničí Rakouska-Uherska vyslalo do Postupimi velvyslance László Szőgyényho, který se 5. července zajímal o stanovisko německého císaře.Szőgyény popsal, co se stalo, v tajné zprávě, kterou ještě téhož dne poslal do Vídně:

Předložil jsem Jeho Veličenstvu dopis a přiložené memorandum. Císař si v mé přítomnosti oba dokumenty pozorně přečetl. Nejprve mě Jeho Veličenstvo ujistil, že očekával, že podnikneme rozhodné kroky proti Srbsku, ale musel připustit, že v důsledku konfliktů, kterým čelí , musí vzít v úvahu vážnou komplikaci v Evropě, a proto si nepřál dát žádnou definitivní odpověď před konzultacemi s kancléřem…..

Nyní se však představitelé Rakouska-Uherska, zejména generál hrabě Leopold von Berchtold, podporovaní svým spojencem Německem, rozhodli vojensky čelit Srbsku dříve, než bude moci vyvolat povstání.Jako záminku použili atentát a předložili seznam deseti požadavků nazvaný červencové ultimátum, které Srbsko podle očekávání nikdy nepřijme. Když Srbsko přijalo devět z deseti požadavků, ale zbývající jen částečně, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku. František Josef I. se nakonec řídil naléhavou radou svých nejvyšších poradců.

V průběhu července a srpna 1914 tyto události zapříčinily začátek první světové války, protože Rusko mobilizovalo na podporu Srbska a zahájilo sérii proti-mobilizačních akcí. Na podporu svého německého spojence podepsal císař František Josef ve čtvrtek 6. srpna 1914 vyhlášení války Rusku. Itálie zpočátku zůstala neutrální, ačkoli uzavřela spojenectví s Rakousko-Uherskem. V roce 1915 přešla na stranu mocností Ententy v naději, že získá území od svého bývalého spojence.

Válečná zahraniční politika

Rakousko-Uhersko hrálo ve válce relativně pasivní diplomatickou roli, protože bylo stále více ovládáno a kontrolováno Německem. Jediným cílem bylo potrestat Srbsko a pokusit se zastavit etnický rozpad říše, což se zcela nepodařilo. Místo toho s pokračující válkou etnická jednota upadala; Spojenci podporovali požadavky menšin na odtržení a říši hrozil rozpad. Od konce roku 1916 nový císař Karel odstranil proněmecké úředníky a otevřel Spojencům mírové ujednání, podle něhož by se celá válka mohla ukončit kompromisem, nebo by snad Rakousko uzavřelo separátní mír s Německem. Hlavní snahu vetovala Itálie, která měla za připojení ke Spojencům v roce 1915 přislíbeny velké kusy Rakouska. Rakousko bylo ochotno předat pouze oblast Trentina, ale nic víc. Karel byl považován za defétistu, což oslabilo jeho postavení doma i u Spojenců a Německa.

S tím, jak se císařská ekonomika hroutila do těžkých potíží a dokonce i hladu, její mnohonárodnostní armáda ztrácela morálku a měla stále větší potíže udržet svou linii. V hlavních městech Vídni a Budapešti posilovala levicová a liberální hnutí a opoziční strany, které podporovaly separatismus etnických menšin. Jakmile bylo zřejmé, že spojenci válku vyhrají, začala nacionalistická hnutí, která předtím volala po větší míře autonomie pro své většinové oblasti, požadovat úplnou nezávislost. Císař ztratil velkou část své vládnoucí moci, protože se jeho říše rozpadla.

Místnosti operací

Rakousko-Uhersko odvedlo během první světové války 7,8 milionu vojáků.Náčelníkem rakousko-uherského generálního štábu byl generál von Hötzendorf. František Josef I., který byl na velení armádě příliš starý, jmenoval arcivévodu Friedricha von Österreich-Teschen vrchním velitelem armády (Armeeoberkommandant), ale požádal ho, aby von Hötzendorfovi ponechal volnost při rozhodování. Von Hötzendorf zůstal faktickým velitelem vojenských sil až do doby, kdy se koncem roku 1916 ujal vrchního velení sám císař Karel I. a v roce 1917 Conrada von Hötzendorfa odvolal. Mezitím se hospodářské podmínky na domácí frontě rychle zhoršovaly. Říše byla závislá na zemědělství a zemědělství záviselo na těžké práci milionů mužů, kteří nyní sloužili v armádě. Produkce potravin klesala, dopravní systém byl přeplněný a průmyslová výroba nedokázala úspěšně zvládnout ohromnou potřebu munice. Německo poskytlo velkou pomoc, ale nestačilo to. Navíc politická nestabilita početných etnických skupin v říši nyní roztrhala jakoukoli naději na národní konsenzus v podpoře války. Stále častěji se objevoval požadavek na rozbití Říše a vytvoření autonomních národních států založených na historických jazykových kulturách. Nový císař usiloval o mírové podmínky u spojenců, ale jeho iniciativy byly vetovány Itálií.

Na domácí frontě bylo stále méně potravin i paliva. Maďarsko s velkou zemědělskou základnou na tom bylo s výživou o něco lépe. Armáda dobyla produktivní zemědělské oblasti v Rumunsku i jinde, ale odmítala povolit dodávky potravin civilistům domů. Morálka rok od roku klesala a různé národnosti se vzdávaly říše a hledaly způsoby, jak vytvořit vlastní národní státy.

Inflace prudce vzrostla z indexu 129 v roce 1914 na 1589 v roce 1918 a zničila úspory střední třídy v hotovosti. Co se týče válečných škod na hospodářství, válka spotřebovala asi 20 % HDP. Mrtví vojáci tvořili asi čtyři procenta pracovní síly v roce 1914 a zranění dalších šest procent. V porovnání všech velkých zemí ve válce se počet mrtvých a zraněných pohyboval směrem ke špičce, pokud jde o dnešní území Austrie.

V létě 1918 se v chorvatsko-slavonských horách zformovaly ozbrojené bandy „zelených kádrů“ z armádních dezertérů a civilní autorita se rozpadla. Koncem října propukly násilnosti a masové rabování a objevily se snahy o vytvoření selských republik. Chorvatské politické vedení se však soustředilo na vytvoření nového státu (Jugoslávie) a spolupracovalo s postupující srbskou armádou na nastolení kontroly a ukončení povstání.

Na začátku války byla armáda rozdělena na dvě části: menší část útočila na Srbsko, zatímco větší část bojovala proti mohutné ruské armádě. Invaze do Srbska v roce 1914 skončila katastrofou: do konce roku rakousko-uherská armáda nezískala žádné území, ale ztratila 227 000 z celkové síly 450 000 mužů. Na podzim roku 1915 však byla srbská armáda poražena Centrálními mocnostmi, což vedlo k okupaci Srbska. Ke konci roku 1915 bylo v rámci rozsáhlé záchranné operace, která zahrnovala více než 1 000 cest italských, francouzských a britských parníků, 260 000 přeživších srbských vojáků převezeno do Brindisi a na Korfu, kde čekali na příležitost vítězství spojeneckých mocností, aby mohli znovu získat svou zemi. Korfu hostilo srbskou exilovou vládu po rozpadu Srbska a sloužilo jako zásobovací základna pro řeckou frontu. V dubnu 1916 bylo na britských a francouzských námořních lodích z Korfu do pevninského Řecka přepraveno velké množství srbských vojáků. Kontingent čítající přes 120 000 osob vystřídal mnohem menší armádu na makedonské frontě a bojoval po boku britských a francouzských jednotek.

Na východní frontě začala válka stejně špatně. Vláda přijala polský návrh na zřízení Nejvyššího národního výboru jako polského ústředního orgánu v říši, který by byl zodpovědný za vytvoření polských legií, pomocné vojenské formace v rámci rakousko-uherské armády. Rakousko-uherská armáda byla poražena v bitvě u Lemberka a velká pevnost Przemyśl byla obléhána a padla v březnu 1915. Gorlicko-tarnovská ofenzíva začala jako menší německá ofenzíva, která měla zmírnit tlak ruské početní převahy na Rakousko-Uhersko, ale spolupráce ústředních mocností vedla k obrovským ruským ztrátám a úplnému zhroucení ruských linií a jejich 100 km (62 mil) dlouhému ústupu do Ruska. Ruská třetí armáda zahynula. V létě 1915 se rakousko-uherská armáda pod jednotným velením s Němci zúčastnila úspěšné gorlicko-tarnovské ofenzívy. Od června 1916 Rusové soustředili své útoky na rakousko-uherskou armádu v Brusilovské ofenzívě, neboť rozpoznali početní podřízenost rakousko-uherské armády. Do konce září 1916 Rakousko-Uhersko mobilizovalo a soustředilo nové divize a úspěšný ruský postup byl zastaven a pomalu odražen; rakouské armády však utrpěly těžké ztráty (asi 1 milion mužů) a už se z nich nikdy nevzpamatovaly. Nicméně obrovské ztráty na lidech a materiálu, které Rusové během ofenzívy utrpěli, významně přispěly k revolucím v roce 1917 a způsobily hospodářský krach v ruské říši.

Zákon z 5. listopadu 1916 tehdy Polákům společně vyhlásili německý císař Vilém II. a rakousko-uherský císař František Josef. Tento akt sliboval vytvoření Polského království z území Kongresového Polska, které si jeho autoři představovali jako loutkový stát kontrolovaný Centrálními mocnostmi. Původcem tohoto dokumentu byla naléhavá potřeba povolat z Němci okupovaného Polska nové rekruty do války s Ruskem. Po uzavření příměří z 11. listopadu 1918, jímž byla ukončena první světová válka, sloužilo nakonec navzdory předchozí počáteční naprosté závislosti království na svých sponzorech proti jejich záměrům jako základní kámen protostátu vznikající Druhé polské republiky, která se skládala rovněž z území, jež Ústřední mocnosti nikdy nezamýšlely Polsku postoupit.

Bitva u Zborova (1917) byla první významnou akcí československých legií, které bojovaly za nezávislost Československa proti rakousko-uherské armádě.

V květnu 1915 zaútočila Itálie na Rakousko-Uhersko. Itálie byla jediným vojenským protivníkem Rakouska-Uherska, který měl podobný stupeň industrializace a ekonomickou úroveň; její armáda byla navíc početná (≈1 000 000 mužů bylo okamžitě nasazeno), ale trpěla špatným velením, výcvikem a organizací. Náčelník generálního štábu Luigi Cadorna táhl se svou armádou směrem k řece Isonzo v naději, že se zmocní Lublaně a případně ohrozí Vídeň. Italská královská armáda však byla zastavena na řece, kde se během pěti měsíců (23. června – 2. prosince 1915) odehrály čtyři bitvy. Boje byly nesmírně krvavé a vyčerpávající pro oba soupeře.

15. května 1916 zahájil rakouský náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf Strafexpedition („trestnou výpravu“): Rakušané prolomili protivníkovu frontu a obsadili náhorní plošinu Asiago. Italům se podařilo odolat a v protiútoku se 9. srpna zmocnili Gorice. Přesto se museli zastavit na řece Carso, několik kilometrů od hranic. Na tomto místě následovala několikaměsíční nerozhodná zákopová válka (obdoba západní fronty). Když se ruské impérium v důsledku bolševické revoluce zhroutilo a Rusové ukončili svou účast ve válce, mohli Němci a Rakušané přesunout na západní a jižní frontu mnoho živé síly z někdejších východních bojů.

Dne 24. října 1917 Rakušané (ačkoli postoupili o více než 100 km směrem k Benátkám a získali značné zásoby, byli zastaveni a nemohli překročit řeku Piavu. Itálie, ačkoli utrpěla obrovské ztráty, se z tohoto úderu vzpamatovala a byla vytvořena koaliční vláda pod vedením Vittoria Emanuela Orlanda. Itálie se těšila také podpoře mocností Ententy: do roku 1918 dorazilo do italské bojové zóny velké množství válečného materiálu a několik pomocných amerických, britských a francouzských divizí. Cadornu nahradil generál Armando Diaz; pod jeho velením Italové znovu převzali iniciativu a zvítězili v rozhodující bitvě na řece Piavě (15.-23. června 1918), v níž padlo přibližně 60 000 rakouských a 43 000 italských vojáků. Mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko se začalo rozpadat a jeho armáda zůstala na bojištích osamocena. Poslední bitva se odehrála u Vittorio Veneto; po 4 dnech tuhého odporu překročila italská vojska řeku Piavu a po ztrátě 90 000 mužů poražená rakouská vojska ustupovala v chaosu pronásledována Italy. Italové zajali 448 000 rakousko-uherských vojáků (přibližně třetinu císařsko-královské armády), z toho 24 generálů, 5 600 děl a minometů a 4 000 kulometů. Vojenský rozpad znamenal také začátek povstání pro početná etnika, která tvořila mnohonárodnostní říši, neboť odmítala dále bojovat za věc, která se nyní zdála nesmyslná. Tyto události znamenaly konec Rakouska-Uherska, které se rozpadlo 31. října 1918. Příměří bylo podepsáno 3. listopadu ve vile Giusti.

Dne 27. srpna 1916 vyhlásilo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku. Rumunská armáda překročila hranice východního Maďarska (Sedmihradsko) a přes počáteční úspěchy do listopadu 1916 Centrální mocnosti tvořené rakousko-uherskou, německou, bulharskou a osmanskou armádou porazily rumunskou a ruskou armádu mocností Dohody a obsadily jižní část Rumunska (včetně Oltenie, Muntenie a Dobrudže). Během tří měsíců války se Centrální mocnosti přiblížily k Bukurešti, hlavnímu městu Rumunska. Dne 6. prosince Ústřední mocnosti Bukurešť obsadily a část obyvatelstva se přesunula na neokupované rumunské území v Moldavsku spolu s rumunskou vládou, královským dvorem a veřejnými úřady, které se přestěhovaly do Iași.

V roce 1917, po několika obranných vítězstvích (podařilo se zastavit německo-rakousko-uherský postup) a po vystoupení Ruska z války po Říjnové revoluci, bylo Rumunsko nuceno z války vystoupit.

Zatímco německá armáda si uvědomovala, že potřebuje úzkou spolupráci s domácím obyvatelstvem, habsburští důstojníci se považovali za zcela oddělené od civilního světa a byli mu nadřazeni. Když obsadili produktivní oblasti, jako například jižní Rumunsko, zabavili zásoby potravin a další zásoby pro své vlastní účely a zablokovali veškeré zásilky určené pro civilisty zpět v Rakousku-Uhersku. Výsledkem bylo, že důstojníci si žili dobře, zatímco civilisté začali hladovět. Vídeň dokonce převáděla výcvikové jednotky do Srbska a Polska pouze za účelem jejich zásobování. Celkově armáda získávala z okupovaných území asi 15 procent své potřeby obilovin.

Rakousko-Uhersko se udrželo několik let, protože uherská polovina poskytovala armádě dostatek zásob pro další vedení války. To se projevilo při předávání moci, po němž měli rozhodující vliv na vnitřní i vnější záležitosti monarchie uherský ministerský předseda hrabě István Tisza a ministr zahraničí hrabě István Burián. Koncem roku 1916 začaly být dodávky potravin z Maďarska přerušovány a vláda usilovala o uzavření příměří s mocnostmi Dohody. To se však nepodařilo, protože Velká Británie a Francie již nebraly ohled na celistvost monarchie kvůli rakousko-uherské podpoře Německa.

Analýza porážky

Neúspěchy, které rakouská armáda utrpěla v letech 1914 a 1915, lze do značné míry přičíst neschopnosti rakouského vrchního velení. Po útoku na Srbsko musely být jeho jednotky brzy staženy, aby chránily východní hranici před ruskou invazí, zatímco německé jednotky byly zapojeny do bojů na západní frontě. To mělo za následek větší než očekávané ztráty mužů při invazi do Srbska. Navíc se ukázalo, že rakouské vrchní velení nemělo žádné plány pro případnou kontinentální válku a že armáda a námořnictvo byly také špatně vybaveny pro zvládnutí takového konfliktu.

Od roku 1916 se rakousko-uherské válečné úsilí stále více podřizovalo řízení německých plánovačů. Rakušané se na německou armádu dívali příznivě, na druhou stranu v Německu do roku 1916 panovalo všeobecné přesvědčení, že Německo je ve spojenectví s Rakousko-Uherskem „přikováno k mrtvole“. Operační schopnost rakousko-uherské armády byla vážně ovlivněna nedostatkem zásob, nízkou morálkou a vysokou ztrátovostí a složením armády z mnoha etnik s odlišnými jazyky a zvyky.

Poslední dva úspěchy Rakušanů, rumunská ofenzíva a ofenzíva u Caporetta, byly operace s německou podporou. Jak se duální monarchie stávala politicky nestabilnější, byla stále více závislá na německé pomoci. Většina jejího obyvatelstva, kromě Maďarů a německých Rakušanů, byla stále neklidnější.

V roce 1917 se východní fronta mocností Dohody zcela zhroutila. Přesto se Rakousko-Uhersko poté stáhlo ze všech poražených zemí kvůli své neutěšené ekonomické situaci a také známkám hrozícího rozpadu.

Demise

V roce 1918 se hospodářská situace zhoršila. Levicová a pacifistická politická hnutí organizovala stávky v továrnách a povstání v armádě se stala běžnou záležitostí. Při poslední italské ofenzivě nastoupila rakousko-uherská armáda do pole bez jakéhokoli zásobování potravinami a municí a bojovala bez jakékoli politické podpory za de facto neexistující říši. Na konci rozhodující společné italské, britské a francouzské ofenzívy u Vittoria Veneto podepsalo rozpadlé Rakousko-Uhersko 3. listopadu 1918 příměří ve Villa Giusti.

Vláda na domácí frontě těžce selhala. Historik Alexander Watson uvádí:

ve střední Evropě… Většina lidí žila na jaře 1918 ve stavu pokročilé bídy a později se podmínky ještě zhoršily, protože v létě 1918 došlo jednak k poklesu dodávek potravin na úroveň „tuřínové zimy“, jednak k nástupu pandemie chřipky, která v roce 1918 zabila nejméně 20 milionů lidí na celém světě. Společnost si oddechla, byla vyčerpaná a toužila po klidu.

Rakousko-uherská monarchie se na podzim 1918 dramaticky zhroutila. V hlavních městech Vídni a Budapešti posílila levicová a liberální hnutí a politici (opoziční strany), kteří podporovali separatismus etnických menšin. Tyto levicové nebo levicově-liberální proantitářské strany se stavěly proti monarchii jako formě vlády a považovaly se spíše za internacionalistické než vlastenecké. Nakonec porážka Německa a menší revoluce ve Vídni a v Budapešti daly politickou moc levici

Dezintegrace

Když bylo zřejmé, že spojenecké mocnosti první světovou válku vyhrají, začala nacionalistická hnutí, která předtím požadovala větší míru autonomie pro různé oblasti, prosazovat úplnou nezávislost. Císař ztratil velkou část své vládnoucí moci, protože se jeho říše rozpadla.

Prezident Woodrow Wilson v jednom ze svých Čtrnácti bodů požadoval, aby národnosti Rakouska-Uherska měly „co nejsvobodnější možnost autonomního rozvoje“. V reakci na to císař Karel I. souhlasil s tím, že v roce 1917 znovu svolá říšský sněm a umožní vytvoření konfederace, v níž budou jednotlivé národnostní skupiny vykonávat samosprávu. Představitelé těchto národnostních skupin však tuto myšlenku odmítli; hluboce nedůvěřovali Vídni a nyní byli odhodláni získat nezávislost.

Dne 14. října 1918 požádal ministr zahraničí baron István Burián von Rajecz o příměří na základě Čtrnácti bodů. Ve zjevné snaze prokázat dobrou vůli vydal císař Karel o dva dny později proklamaci („Císařský manifest z 16. října 1918“), která by výrazně změnila uspořádání rakouské poloviny monarchie. Malopolské oblasti s polskou většinou a část Haliče měly dostat možnost oddělit se od říše a připojit se k dříve vzniklému polskému protostátu, aby se znovu spojily se svými etnickými bratry v polských zemích v držení Ruska a Německa, přičemž konečným cílem mělo být vzkříšení suverénní polské státnosti. Císařská vláda se však pokusila omezit polské ambice podnícením polsko-ukrajinského konfliktu oddělením a ponecháním si zbytku Haliče a celé Lodomerie, označené v tajné Brestlitevské smlouvě (Ukrajina-Střední mocnosti) za účelem vytvoření ukrajinského státního útvaru, který měl podle proklamace tvořit spolu se zbytkem Cislajtánie transformovaný federativní svaz složený ze čtyř částí – německé, české, jihoslovanské a ukrajinské. Každá z nich měla být řízena národní radou, která by jednala s Vídní o budoucnosti říše. Terst měl získat zvláštní status. V Uhrách, kde uherští aristokraté stále věřili, že si mohou podmanit ostatní národnosti a udržet „svatoštěpánské království“, nemohla být taková proklamace vydána.

Byl to mrtvý dopis. O čtyři dny později, 18. října, odpověděl ministr zahraničí Spojených států Robert Lansing, že spojenci se nyní angažují ve prospěch Čechů, Slováků a Jihoslovanů. Proto, řekl Lansing, autonomie pro národnosti – desatero Čtrnácti bodů – již nestačí a Washington již nemůže jednat na základě Čtrnácti bodů. Ve skutečnosti se československá prozatímní vláda připojila ke Spojencům 14. října. Jihoslované v obou polovinách monarchie se již dříve vyslovili pro spojení se Srbskem ve velkém jihoslovanském státě prostřednictvím Korfské deklarace z roku 1917, kterou podepsali členové Jugoslávského výboru. Ostatně Chorvaté začali příkazy z Budapešti ignorovat již dříve v říjnu. Lansingova nóta byla v podstatě úmrtním listem Rakouska-Uherska.

Národní rady již začaly fungovat víceméně jako prozatímní vlády nezávislých zemí. Během italských bojů vyhlásili nezávislost Čechoslováci a jižní Slované. Vzhledem k tomu, že po italské ofenzivě v bitvě u Vittoria Veneto 24. října hrozilo, že ve válce dojde k porážce, čeští politici 28. října pokojně převzali velení v Praze (později byly vyhlášeny narozeniny Československa) a v následujících dnech navázali v dalších velkých městech. Dne 30. října je následovali Slováci v Martině. Dne 29. října vyhlásili Slované v obou částech zbývajícího Rakouska-Uherska Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. Zároveň prohlásili, že jejich konečným záměrem je spojit se se Srbskem a Černou Horou ve velkém jihoslovanském státě. Ve stejný den Češi a Slováci formálně vyhlásili vznik Československa jako samostatného státu.

Rozpuštění

Alexander Watson tvrdí, že „zkáza habsburského režimu byla zpečetěna, když 20. října dorazila Wilsonova odpověď na nótu, kterou o dva a půl týdne dříve [14. října 1918] zaslal ministr zahraničí baron István Burián von Rajecz .“. Wilson odmítl pokračování duální monarchie jako možnost, o níž by se dalo vyjednávat.

Dne 17. října 1918 se maďarský parlament vyslovil pro ukončení svazku s Rakouskem a vyhlásil nezávislost země. Nejvýznamnější odpůrce pokračování unie s Rakouskem, hrabě Mihály Károlyi, se 31. října chopil moci v Asterské revoluci. Karel byl téměř donucen jmenovat Károlyiho uherským ministerským předsedou. Jedním z Károlyiho prvních činů bylo zrušení kompromisní dohody, čímž oficiálně zrušil rakousko-uherský stát. Uhersko 31. října ukončilo personální unii s Rakouskem a oficiálně zrušilo monarchii.

Koncem října už z habsburské říše zbyly jen většinově německé podunajské a alpské provincie a Karlova autorita byla i tam zpochybňována německo-rakouskou státní radou. Karlův poslední rakouský ministerský předseda Heinrich Lammasch dospěl k závěru, že Karl je v bezvýchodné situaci, a přesvědčil Karla, že nejlepším řešením bude vzdát se alespoň dočasně práva na výkon panovnické moci.

11. listopadu vydal Karel pečlivě formulovanou proklamaci, v níž uznal právo rakouského lidu určit podobu státu a vzdal se práva podílet se na rakouských státních záležitostech. Zároveň odvolal Lammasche a jeho vládu z funkce a zprostil úředníky v rakouské polovině říše přísahy věrnosti. O dva dny později vydal podobnou proklamaci pro Uhry. Neabdikoval však, zůstal k dispozici pro případ, že by ho obyvatelé některého ze států odvolali. Pro všechny záměry a účely to znamenalo konec habsburské vlády.

Karlovo odmítnutí abdikace bylo nakonec irelevantní. Den poté, co oznámil svůj odchod z rakouské politiky, vyhlásila Německo-rakouská národní rada Rakouskou republiku. Károlyi ji následoval 16. listopadu a vyhlásil Maďarskou demokratickou republiku.

Nástupnické státy

Existovaly dva právní nástupnické státy bývalé rakousko-uherské monarchie:

Smlouva ze Saint-Germain-en-Laye (mezi vítězi 1. světové války a Rakouskem) a Trianonská smlouva (mezi vítězi a Maďarskem) upravily nové hranice Rakouska a Maďarska a zmenšily je na malé a vnitrozemské státy. Pokud jde o oblasti bez rozhodující národnostní většiny, rozhodly mocnosti Ententy ve většině případů ve prospěch nově emancipovaných nezávislých národních států, což jim umožnilo nárokovat si rozsáhlá území s početným německy a maďarsky mluvícím obyvatelstvem.

Rozhodnutí obsažená ve smlouvách měla obrovské politické a hospodářské dopady. Dříve rychlý hospodářský růst císařských území se zpočátku zastavil, protože nové hranice se staly hlavními hospodářskými překážkami. Mnoho zavedených průmyslových odvětví a prvků infrastruktury bylo určeno k uspokojování potřeb rozsáhlé říše. V důsledku toho byly vznikající země často nuceny ke značným obětem, aby mohly transformovat své hospodářství. V důsledku těchto hospodářských potíží následoval v postižených regionech velký politický neklid, který v některých případech podnítil extremistická hnutí.

Po krátkém období otřesů a uzavření unie s Německem Spojenci se však Rakousko ustavilo jako spolková republika. Navzdory dočasnému anšlusu s nacistickým Německem přežívá dodnes. Adolf Hitler citoval, že všichni „Němci“ – jako on a další z Rakouska atd. – by měli být spojeni s Německem.

Vyhnání Habsburků

Rakousko přijalo tzv. habsburský zákon, který svrhl Habsburky z trůnu a vykázal všechny Habsburky z rakouského území. Zatímco Karlovi byl zakázán návrat do Rakouska, ostatní Habsburkové se mohli vrátit, pokud se vzdali všech nároků na zaniklý trůn.

V březnu a v říjnu 1921 ztroskotaly Karlovy špatně připravené pokusy o znovuzískání trůnu v Budapešti. Zpočátku váhající Horthy poté, co obdržel hrozby intervence ze strany spojeneckých mocností a Malé Ententy, odmítl spolupráci. Brzy poté maďarská vláda zrušila platnost Pragmatické sankce, čímž Habsburky fakticky sesadila z trůnu. Následně se Karla ujali Britové a odvezli ho i s rodinou na portugalský ostrov Madeira, kde následujícího roku zemřel.

Územní dědictví

Po rozpadu bývalé rakousko-uherské monarchie vznikly, byly obnoveny nebo rozšířeny následující státy:

Lichtenštejnské knížectví, které dříve hledalo ochranu u Vídně, vytvořilo celní a obrannou unii se Švýcarskem a přijalo švýcarskou měnu místo rakouské. V dubnu 1919 se Vorarlbersko – nejzápadnější rakouská provincie – velkou většinou hlasů vyslovilo pro připojení ke Švýcarsku; Švýcaři i spojenci však tento výsledek nerespektovali.

Následující dnešní země a jejich části se v době rozpadu Rakouska-Uherska nacházely v jeho hranicích:

Rakouské císařství (Cisleithania):

Uherské království (Transleithania):

Rakousko-uherské kondominium

Další majetek rakousko-uherské monarchie

Před rokem 1867 byly součástí habsburské monarchie i některé další evropské provincie.

V němčině

Souřadnice: 48°12′ S. Š. 16°21′ V. D.

Zdroje

  1. Austria-Hungary
  2. Rakousko-Uhersko
  3. ^ German: Österreichisch-Ungarische Monarchie, pronounced [ˌøːstəʁaɪ̯çɪʃ ˌʊŋɡaʁɪʃə monaʁˈçiː] (listen)
  4. ^ The concept of Eastern Europe is not firmly defined, and depending on some interpretations, some territories may be included or excluded from it; this holds for parts of Austria–Hungary as well, although the historical interpretation clearly places the monarchy into Central Europe.
  5. Austria. (2010). Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica Ultimate Reference Suite. Chicago: Encyclopædia Britannica. („In April 1897 he issued a famous language ordinance that introduced Czech as a language equal to German even in the „inner service“—i.e., for communications within government departments.“)
  6. Schulze, Max-Stephan. Engineering and Economic Growth: The Development of Austria-Hungary’s Machine-Building Industry in the Late Nineteenth Century, p. 295. Peter Lang (Frankfurt), 1996.
  7. Publishers‘ Association, Booksellers Association of Great Britain and Ireland (1930). The Publisher, Volume 133. σελ. 355.
  8. Contributors: Austria. Österreichische konsularische Vertretungsbehörden im Ausland· Austrian Information Service, New York (1965). Austrian information. σελ. 17.
  9. ^ Stephan Vajda: Felix Austria. Eine Geschichte Österreichs. Ueberreuter, Wien 1980, ISBN 3-8000-3168-X, S. 527.
  10. ^ Peter Diem: Die Symbole Österreichs. Kremayr & Scheriau, Wien 1995, ISBN 3-218-00594-9, S. 92 f.
  11. ^ RGBl. 327 u. 328/1915. Amtlicher Aufriß von Hugo Gerard Ströhl.
  12. Nach Ingo von Münch, Ute Mager: Staatsrecht I. Staatsorganisationsrecht unter Berücksichtigung der europarechtlichen Bezüge, 7. Aufl., 2009, Rn. 678, Anm. 5 eine völkerrechtliche Staatenverbindung im Sinne eines Staatenbündnisses.
Ads Blocker Image Powered by Code Help Pro

Ads Blocker Detected!!!

We have detected that you are using extensions to block ads. Please support us by disabling these ads blocker.